S nástupem nového prezidenta se ve veřejném prostoru věnuje zvýšená pozornost prezidentským pravomocem a agendám a způsobu, jakým je dosavadní hlavy státu vykonávaly. Jednou z velmi důležitých a také kontroverzních je agenda prezidentských milostí. Velká část veřejnosti, a to i té s právnickým vzděláním, má o této specifické problematice velmi zkreslené představy a jen málokdo chápe podstatu a smysl tohoto jistého reliktu středověku v moderním světě.
Prominout odsouzenému trest, zastavit trestní stíhání pachatele trestného činu nebo je nezahájit musí být v právním státě krok zcela výjimečný, mimořádný a vzácný, neboť může někdy vyvolávat nesouhlas a kritiku do té míry, že může otřást důvěrou veřejnosti v právní řád, v rovné postavení všech subjektů před zákonem a ve správné fungování justičního systému.
Na druhé straně je potřebné vzít v úvahu, že naše křesťanská civilizace stojí na hodnotách, jako je láska k bližnímu, soucit s trpícím, milosrdenství a odpuštění viny. Sebedokonalejší systém zákonů a pravidel nemůže počítat se všemi okolnostmi a skutečnostmi, které chování lidí ovlivňují, a tak nelze vyloučit případy nadměrné tvrdosti zákona, které ani sebemoudřejší kvalifikovaný soudce nemůže odstranit.
Z těchto důvodů naše Ústava obdařila prezidenta republiky pravomocí svým rozhodnutím udělovat milosti (tj. promíjet pravomocně odsouzeným tresty nebo jejich části či je přeměňovat z nepodmíněných na podmíněné, nebo po kontrasignaci předsedou vlády zastavovat nebo nezahajovat trestní stíhání a vyhlašovat amnestie). Je to pravomoc jedinečná, výlučná, a proto ústavodárce nepochybně oprávněně předpokládal, že ji bude prezident republiky vykonávat osobně, vážně a odpovědně. V našem pojetí není prezidentská milost striktně právní kategorií, pro kterou by platila jasná a přesná pravidla pro udělení, jakých se někdy široká laická i politická veřejnost mylně dovolává. Je to vysoce subjektivní kategorie, která vychází z hodnotového, vzdělanostního, právního i morálního základu osobnosti konkrétního prezidenta, a podle toho se také pojetí a výkon této pravomoci u jednotlivých hlav našeho státu v této oblasti výrazně lišily.
Požadavek jasných kritérií, pravidel, dalších dodatečných spolupodpisů jiných ústavních činitelů atd. u prezidentských milostí, o nichž se čas od času diskutuje, míjí výše uvedenou podstatu prezidentských milostí. Kdyby totiž taková jasná pravidla existovala, měla by být nepochybně vtělena do znění zákonů a brána v úvahu samotnou justicí. Zde jde však o kategorii mající charakter milosrdenství, nikoliv spravedlnosti, a tím se otevírá postoj pro zcela subjektivní přístup, který může vést u každého člověka k rozdílným závěrům. Každý člověk vnímá svět svou jedinečnou zkušeností a každého se jinak dotkne konkrétní lidský příběh a osud. Proto je odpovědné a pro veřejnost akceptovatelné zvládnutí agendy milostí pro každého prezidenta velmi obtížné, náročné a poměrně delikátní, protože i sdělitelnost odůvodnění a motivů může být někdy velmi komplikovaná. Jeho individuální názor se může lišit od většinového pohledu, a následně vyvolat nesouhlas, pochybnosti i odmítnutí ze strany veřejnosti.
S tím vším musí hlava státu počítat, přesto by neměla na výkon této agendy rezignovat, ať již z alibismu nebo z důvodu její administrativní náročnosti. Její existence je totiž velmi potřebná, neboť v každé chvíli se kolem nás nachází řada jednotlivců v těžké osobní situaci zápolících s policejní, justiční či vězeňskou mašinérií. Pro tyto lidi v podobných mezních situacích je existence prezidentské milosti poslední nadějí a posilou, a to vůbec není málo.
Jak k agendě milostí přistoupili naši dosavadní polistopadoví prezidenti? Václav Havel jakožto bývalý politický vězeň považoval tuto oblast za svou prioritu, a také ze všech tří posledních prezidentů udělil milostí nejvíce – téměř 2000. Ve funkci prezidenta republiky se hned na počátku roku 1990 uvedl kontroverzní amnestií, jíž propustil dvě třetiny tehdy vězněných osob, mezi nimi mnoho těžkých zločinců. Následně výrazně vzrostla kriminalita a také kritika prezidenta veřejností za tento čin. V návaznosti na to přenesl Václav Havel svou pravomoc provádět řízení a zamítat některé méně významné bezdůvodné žádosti o milost na ministra spravedlnosti. V praxi to znamenalo to, že drtivou většinu z několika tisíc žádostí o milost zamítali úředníci ministerstva spravedlnosti a na Hrad se dostaly na základě jejich výběru pouze některé, jimiž se dále zabýval zvláštní odbor milostí v rámci Kanceláře prezidenta republiky (KPR). Jeho pracovnice s těmito vybranými žádostmi o milost dále pracovaly, prověřovaly je, navštěvovaly odsouzené ve věznicích či jejich domácnostech atd. a na tomto základě pak dávaly Václavu Havlovi některé vybrané případy k podpisu.
Prezident Václav Klaus po nástupu do funkce hlavy státu tuto praxi odmítl, protože pevně zastával názor, že přenesení pravomoci posuzovat a zamítat žádosti o milost na jiné ústavní činitele neodpovídá Ústavě. Úředníci ministerstva spravedlnosti nemohou být žádným způsobem obdařeni pravomocí činit to, co je ústavou svěřeno pouze prezidentovi. Navíc lze snadno v takovém případě dovodit i konflikt zájmu tohoto resortu odpovídajícímu za stav justice i vězeňství v případech, kdy je žádost o milost odůvodněna stížnostmi na poměry v těchto sférách.
Václav Klaus proto vrátil řízení o žádostech o milost a jejich zamítání a udělování zpět do KPR. Vytvořil při tom funkční a transparentní systém, jak s touto rozsáhlou průběžně narůstající agendou pracovat a jak přijímat rozhodnutí. Žádosti o milost přicházející na KPR evidoval a zpracovával právní odbor KPR. Jeho kvalifikovaní pracovníci každou žádost právně posoudili a vytvořili spis obsahující vlastní žádost, rozsudek, případně další písemné doprovodné podklady. Ve spise stručně popsali podstatu žádosti a také své právní stanovisko k dané kauze.
Vzhledem k povaze prezidentské milosti jakožto aktu milosrdenství a odpuštění byl prezident Klaus toho názoru, není dostatečné pouze právní posouzení. Proto vytvářel ze svých spolupracovníků ad hoc cca desetičlenný sbor posuzovatelů, jakousi neformální laickou porotu, s níž každý jeden celý den v měsíci za přítomnosti právníků KPR posuzoval několik desítek nashromážděných žádostí o milost. Každý z posuzovatelů postupně četl všechny spisy a na každém vyznačil své stanovisko, tj. zda danou žádost on sám považuje za vhodnou udělení milosti, nebo nikoliv. Spisy, které obsahovaly většinu kladných doporučení, si pak prezident přes víkend sám podrobně studoval, posuzoval a zvažoval rozhodnutí. Ta kladná poté se stručným odůvodněním zveřejnil a postoupil ministerstvu spravedlnosti k provedení.
Takto vzniklý systém zvládání velmi rozsáhlé, náročné a ustavičně narůstající agendy považuji za funkční, pružný, transparentní a ústavně konformní. Posouzení více očima vylučovalo manipulaci a absolutní subjektivismus. Prezident se sám účastnil „porotního“ posuzování a nakonec to byl pouze on, kdo finálně rozhodl tak, jak to Ústava předpokládá. Za dobu svého prezidentování udělil 412 milostí.
Pravidelný kontakt s agendou milostí dával prezidentovi jedinečný a dlouhodobý kontakt s odvrácenou stranou života naší společnosti – s nešťastnými, složitými a někdy tragickými osudy jednotlivců a skupin, s osudy příslušníků různě vymezených menšin a různými aspekty jejich postavení ve společnosti, s praxí policejního vyšetřování a řízení před soudy i problémy vězeňství. Nejenom násilná trestná činnost, ale i problémy podnikání a jeho kriminalizace, stejně tak, jako případy promyšlené hospodářské kriminality – to vše každý měsíc směřuje v žádostech odsouzených k rukám hlavy státu. Každý prezident by měl tuto stránku života naší země znát, měl by se jí věnovat, neměl by jí být „ušetřen“.
Právě tato dlouhodobá zkušenost s agendou milostí po dobu dvou funkčních mandátů a z ní plynoucí frustrace z poměrů v našem soudnictví byly hlavními motivy, které Václava Klause vedly k vyhlášení amnestie v samém závěru svého prezidentství. Nesetkal se však s pochopením veřejnosti a jeho političtí odpůrci právě tuto příležitost využili k jeho skandalizaci a diskreditaci. V tomto ohledu se opakoval příklad Havlovy amnestie.
V široké veřejnosti u nás dlouhodobě přežívá nesmiřitelná nálada vůči obviněným, souzeným a odsouzeným. Lidé rádi volají po nekompromisní justiční přísnosti a exemplárních trestech, ale pouze do té doby, dokud se do problémů s policejním, justičním a vězeňským světem nedostanou oni sami nebo jejich blízcí. Proto agenda milostí nikdy nebude veřejností oceňovanou aktivitou prezidenta, za kterou bude sbírat lacinou popularitu. Proto všichni tři polistopadoví prezidenti zažili právě v souvislosti s touto problematikou nepochopení, kritiku a dokonce skandály kvůli některým svým rozhodnutím.
Právě poněkud populistické nadbíhání antiklausovským sentimentům ve společnosti v období po amnestii z 1. ledna 2013 vedlo Miloše Zemana k ostentativnímu a explicitnímu odmítnutí se agendou milostí vůbec zabývat, kteroužto ambici však nakonec nedodržel. Rozhodování o milostech přenesl opět na ministra spravedlnosti, kde pro tuto agendu musel být znovu vytvořen zvláštní odbor, a výjimky činil pouze u vážných zdravotních důvodů či zcela zvláštních a nejasných kauz, jako byl Jiří Kajínek či ředitel Lesní správy Lány Miloš Balák atd.
Celkem za deset let svého prezidentství udělil pouze 26 milostí, poslední z nich novátorsky firmě odsouzené za korupci. Jeho záměrná nečinnost v této oblasti, která tvrdě a necitelně ponechala mnoho případů hodných zřetele bez šance na pomoc, prezidenta Zemana stejně neuchránila před skandály a kritikou ve společnosti, médiích i na politické scéně za zneužití institut milosti a za pokusy o abolici v případech svých spolupracovníků.
Ani pod vlivem těchto nedávných kauz by však do budoucna agenda milostí neměla zmizet z centra pozornosti hlavy státu. Představuje důležité doplnění právních jistot a nadějí, které by občané v demokratické společnosti vyznávající humanistické ideály měli mít.
Jiří Weigl, ve zkrácené verzi publikováno na Reflex.cz dne 1. 5. 2023.
