1) Sestavování týmu

Kancelář prezidenta republiky (KPR) je mezi vrcholnými orgány státu jedinečná. Není ústředním orgánem státní správy a její zaměstnanci z toho důvodu nepodléhají zákonu o státní službě. Má tudíž značně flexibilní strukturu a ze všech státních institucí je nejvíce vázána na jednu konkrétní osobu – prezidenta republiky, jehož potřebám se přizpůsobuje. Její strukturu i personální obsazení lze relativně snadno měnit, a to usnadňuje nástup nového prezidenta do funkce a vytváření týmu jeho spolupracovníků.

Pro každou osobu ve funkci hlavy státu je vytvoření funkčního týmu kolem sebe podmínkou úspěšného zastávání úřadu. Na samém počátku záleží na tom, odkud a s jakou vlastní kvalifikací a politickými zkušenostmi přichází zvolený prezident do úřadu. Pro začínajícího politika je situace nepochybně obtížnější, než pro osobnosti, které už před tím zastávaly vysoké veřejné funkce a léta se pohybovaly v politice či veřejné správě. Ty mají jednak výhodu zkušenosti s vrcholovou politikou na domácí i zahraniční úrovni, znají, jak funguje politický systém, parlament, politické strany a samosprávy, setkali se s hlavními problémy země a doby. Za druhé navíc obvykle mají kolem sebe již časem a delší spoluprací prověřený okruh lidí, kterým mohou důvěřovat a kteří disponují potřebnými znalostmi a zkušenostmi a které mohou přivést s sebou. V takovém případě se tým sestavuje snáze a rychleji.

Politický nováček má v tomto směru silný handicap. Vše je pro něho nové, postrádá zkušenosti a tým musí tvořit od základu a z osob, s nimiž nemá dostatečnou pracovní či expertní zkušenost. I z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že funkcí hlavy státu by politická kariéra měla končit a nikoliv začínat.

Zásadní při sestavování prezidentského týmu je představa samotné nové hlavy státu o tom, jak chce výkon své funkce pojmout. Je třeba říci, že prostor k tomu je velmi široký.  Jak jsme se mohli přesvědčit v době druhého mandátu Václava Havla nebo Miloše Zemana, kteří po relativně dlouhou dobu ze zdravotních důvodů svůj prezidentský mandát vykonávali velmi omezeně, nebo skoro vůbec, laťku lze nastavit na skutečné minimum a nic dramatického se nestane. V takovém případě mohou být i požadavky na aparát prezidentské kanceláře výrazně omezené.

Druhým extrémem může být aktivistický prezident budující jakési druhé mocenské centrum ve státě konkurující vládě a snažící se zasahovat do praktické politiky v oblastech daleko přesahujících ústavou dané prezidentské kompetence. Přímá volba maximalistické pojetí prezidentské funkce ještě zesílila. To může vést hlavu státu k ambici svůj úřad rozšiřovat, vytvářet struktury dublující vládní agendy atd.  V tom případě se stává hlavním limitem personálního bobtnání Hradu rozpočet, který prezidentské kanceláři schvaluje Parlament.

Mezi těmito extrémy leží jakási střední cesta, kdy se hlava státu drží svých relativně omezených kompetencí a těžiště svého mandátu nespatřuje v ovlivňování každodenní politiky, ale v péči o tradice naší státnosti, její symboly, o ochranu demokracie a zastupování zájmů naší země ve světě. Přibližně stočlenný aparát prezidentské kanceláře je mu nepochybně více než dostatečným zázemím pro racionální a přiměřený výkon své funkce.

Hovoříme-li o pravděpodobných personálních změnách po nástupu nového prezidenta, potom platí, že obměna se obvykle týká nejbližšího okolí prezidenta – jeho sekretariátu, tiskového mluvčího, vedoucího KPR, většinou ředitelů klíčových politických odborů, poradců atd. Změny se nevyhýbají i vedení bezpečnostních struktur, nejen nejbližších ochránců. 

Klíčoví funkcionáři KPR a řada jejich dalších spolupracovníků, kteří přicházejí do styku s utajovanými skutečnostmi, musejí splňovat požadavek bezpečnostního prověření na určitý konkrétní potřebný stupeň. Ti, kteří s utajovanými skutečnostmi do styku nepřicházejí, takovou prověrku nepotřebují, i když pracují v KPR. Prověření na nejvyšší stupně je dlouhotrvající, značně nákladná činnost, zaměstnávající řadu bezpečnostních úřadů státu, a proto zákon vyžaduje od státních organizací, které o vydání osvědčení žádají, velmi odpovědný a zdůvodněný přístup v této oblasti.

V každém případě je převzetí úřadu a budování nového týmu klíčovou etapou na počátku prezidentování každé nové hlavy státu. Zásadní je především dobré a funkční prolnutí nových lidí, kteří s prezidentem přicházejí, s profesionály, kteří v úřadě již pracují a zajišťují kontinuitu jeho fungování a tzv. institucionální paměť.

2) Aparát Kanceláře prezidenta republiky

Pro sestavování prezidentského týmu má velký význam rovněž to, do jaké míry hodlá nový prezident navazovat na svého předchůdce.

Hlásá-li zásadní rozchod s předchozí prezidentskou praxí, potom to implikuje potřebu komplexnějšího přebudování a personálního přeobsazení prezidentské kanceláře, a tím větší je počet lidí, které s sebou musí přivést. Pokud zásadní změny neplánuje, je zachování maximální kontinuity úřadu racionálním postupem. Každý nově zvolený prezident však musí počítat i s tím, že právě v prezidentské kanceláři je velmi častým motivem řady pracovníků osobní loajalita ke konkrétnímu prezidentovi a že tito zaměstnanci nemusejí chtít ve své funkci s novým prezidentem dále pokračovat.

Do rozpočtové kapitoly Kancelář prezidenta republiky patří ve skutečnosti 3 organizace – vlastní Kancelář prezidenta republiky (KPR), která je rozpočtovou organizací, a dvě jí zřizované organizace příspěvkové – Správa Pražského hradu (SPH) a Lesní správa Lány (LSL). Obě dvě příspěvkové organizace zajišťují péči o nesmírné národní bohatství – SPH o komplex Pražského hradu včetně vlastního technického provozu Kanceláře prezidenta republiky, a LSL o neméně unikátní přírodní památku – tři staletí starou Lánskou oboru s několika tisíci kusů zvěře a unikátní přírodou. V těchto organizacích, stejně jako v odborných útvarech vlastní KPR pracuje řada skvělých a zkušených odborníků s unikátní kvalifikací, kteří svou práci vykonávají s nadšením a považují ji za poslání. Pro každou hlavu státu jsou tito profesionálové bez nadsázky lidským „pokladem“, který by se měl snažit udržet a motivovat. Srovnatelně kvalitní náhradu by sháněl totiž pouze obtížně.

V čase k přirozené personální obměně samozřejmě dochází, rozumné vedení KPR by se v zájmu hladkého chodu úřadu mělo snažit vyhnout plošným kampaňovitým čistkám, které mohou způsobit snížení úrovně servisu pro hlavu státu v oblastech, v nichž je kompetentní náhradu obtížné nalézt.

Pokud jde o nejbližší okolí prezidenta, v zásadě je možné na základě dosavadní historické zkušenosti očekávat dva modely uspořádání. První model prezidentské kanceláře nazývám pracovně „dvůr“, což je stav, kdy prezident jako monarcha stojí poněkud stranou, „nad úřadem“, bezprostředně se jeho každodenním chodem nezabývá, ale jako „monarcha“ žije obklopen celodenní péčí „dvořanů“, kteří soupeří o privilegia a přístup k „vládci“.  Personální stabilita takového modelu nebývá velká, nejrůznější intriky a zneužívání postavení v prezidentově okolí naopak obvykle častější. Extrémním případem je izolace hlavy státu od světa jeho okolím v důsledku jeho osobnostního či zdravotního handicapu. V takovém případě mají „dvořané“ tendenci dělat si, co chtějí. Převzetí úřadu novým prezidentem je pak z důvodu většího či menšího rozkladu organizace daleko komplikovanější.

Ideální stav je, pokud se prezidentovi podaří vytvořit funkční tým, který sám vede, jemuž důvěřuje a v němž panuje duch partnerské spolupráce. Takové poměry panovaly na Pražském hradě v éře Václava Klause, který se obklopil spolupracovníky, jež léta znal a jimž důvěřoval, doplnil je dalšími schopnými lidmi a tento stabilní a funkční tým vedl jako dobře fungující úřad. Tak fungoval i on sám jako prezident – dodržoval pracovní dobu, měl stálý přehled o všem dění v KPR i na Hradě, zajímal se o něj, stál o rady spolupracovníků a po celých deset let ve funkci se na ně mohl spolehnout. Současně si však zachoval své soukromí a občanský život ve volném čase, který odděloval od svého hradního působení. Pro mě to byl příklad „občanského“ výkonu funkce hlavy státu.

Aparátu prezidentské kanceláře nesmírně pomáhá, pokud prezident ovládá cizí jazyky a není závislý pouze na překladech a tlumočení. Všichni naši polistopadoví prezidenti se obešli bez armády tzv. speechwriterů, sepisujících jim projevy. Všichni byli bytostní intelektuálové, byť každý z nich pojímal svou funkci jinak.

Vzhledem k omezeným kompetencím prezidenta nemá smyslu budovat na Hradě rozsáhlé struktury analytiků a poradců. Daleko rozumnější je pro hlavu státu a jeho úřad intenzívně spolupracovat s odbornými ministerstvy a jejich ministry. V oblastech své působnosti – především u jmenovacích agend – může prezident své kroky konzultovat s externími odborníky mimo Hrad ad hoc.

3) Vedoucí kanceláře prezidenta republiky neboli kancléř

Vedoucí kanceláře prezidenta republiky, pro něhož se u nás po listopadu 1989 vžil název „kancléř“, má na Hradě mimořádnou úlohu. Protože prezident sám není v žádném pracovním vztahu vůči KPR, je kancléř jejím statutárem, a tudíž jedinou osobou, která může protokolárně prezidenta zastupovat při důležitých jednáních. V tom je významný rozdíl od vlády nebo parlamentu, které jsou kolektivními orgány, mají i svá kolektivní vedení, což umožňuje širokou zastupitelnost nejvyšších funkcionářů. Toto na Hrdě neexistuje a z tohoto důvodu je funkce kancléře na Hradě výrazně politická.

Jestliže vedoucí úřadů vlády a obou parlamentních komor jsou více méně jejich provozní ředitelé, primárně apolitické osobnosti, kancléř na Hradě musí zastřešovat i politické záležitosti, jinak nemůže svůj úřad dobře vykonávat. Všichni dosavadní kancléři – jak za První československé republiky – tak po listopadu 1989 politickými osobnostmi byli.  

Současně však platí, že je kancléř státním úředníkem a že prezident republiky, jemuž je podřízen, je prezidentem všech občanů. To předpokládá, že i kancléř by měl vystupovat nadstranicky a s respektem vůči ostatním ústavním institucím, politickým subjektům i občanům. Tato funkce není pro svého držitele pouze privilegiem, ale především odpovědným závazkem. Ve stejném duchu by měl vést i celý úřad.

Provozní problematika, jak KPR, tak obou příspěvkových organizací, je vedle toho rovněž v konečném důsledku odpovědností kancléře, ale je třeba říci, že vlastním provozním ředitelem na Hradě je ředitel Správy Pražského hradu, jehož kancléř stejně jako ředitele Lesní správy Lány jmenuje.

Výkon funkce kancléři nepochybně usnadní, pokud má prezidentovu důvěru, zná jeho styl práce, názory a priority, a podle toho může vést svůj úřad tak, aby hlavě státu bezproblémově sloužil. Měl by mít k prezidentovi volný přístup a být členem jeho nejužšího kruhu spolupracovníků. Jinak své úkoly může těžko odpovědně zajišťovat. Funkce proto vyžaduje dobrou kombinaci politické zkušenosti a manažerských schopností i jazykových znalostí, stejně jako rychlou orientaci v tak různorodých oblastech, jako jsou domácí a zahraniční politika, památková péče, kultura, turistický ruch, hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací, investice, myslivost a lesní hospodářství a mnohé další. Kancléř na to není pochopitelně sám, může se opřít o řadu zkušených odborníků, ale za fungování celého Hradu nese odpovědnost primárně on.

4) Jak se připravuje inaugurace

Inaugurace je ceremoniál, v jehož průběhu skládá nově zvolený prezident republiky ústavou předepsaný slib, a tím se de iure ujímá svého úřadu. Formálně má inaugurace charakter společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR, která se tradičně koná ve Vladislavském sále na Pražském hradě v den následující obvykle po vypršení mandátu předchozího prezidenta. Nově zvolený prezident skládá svůj inaugurační slib do rukou předsedy Senátu a písemně jej stvrzuje svým podpisem. Následně pronese svůj první oficiální projev ve funkci, v němž obvykle nastíní hlavní priority svého prezidentství a představí svou představu o výkonu funkce.

Organizace inaugurace probíhá ve čtyřstranné spolupráci administrativ obou komor Parlamentu, Kanceláře prezidenta republiky (dosluhujícího) a týmu nově zvolené hlavy státu. Výběr účastníků akce je dán jednak její povahou – týká se všech 281 členů Parlamentu a dále pak vlády, Ústavního soudu a dalších významných státních úřadů a institucí, diplomatického sboru, představitelů regionální samosprávy, municipalit, rektorů vysokých škol atd. Celkově bývá inauguračnímu aktu ve Vladislavském sále přítomno přibližně 800 osob. Pozvánky rozesílá tradičně Parlament.

Významné slovo v přípravě celé akce má nově zvolený prezident a jeho představy o průběhu a hostech, které mohou měnit zažité tradice. Například letos vešlo ve známost, že prezident Pavel si přeje – podobně jako při své druhé inauguraci Miloš Zeman – vypustit z programu vojenskou přehlídku, která byla tradiční součástí inauguračního ceremoniálu od dob První republiky.

Dosluhující tým bývalého prezidenta odpovídá za bezchybné zajištění prostor a celého průběhu akce na Hradě, což je v jeho kompetenci.

Po skončení společné schůze obou parlamentních komor se nový prezident obvykle setkává s občany, a to buď improvizovaným proslovem z balkónu, nebo přímo na III. hradním nádvoří.  Třikrát v dosavadní historii – za prezidentů Háchy, Gottwalda a Havla - po inauguraci následovala slavnostní mše (Te deum) ve Svatovítské katedrále.

Letos bylo oznámeno, že se pro širší veřejnost koná po skončení vlastní inaugurace číše vína v reprezentačních prostorách Pražského hradu. V minulosti následoval po vlastní inauguraci společný oběd nejvyšších ústavních činitelů.

Inaugurační ceremoniál má již více než stoletou tradici, postupně se vyvíjel a stabilizoval, nicméně můžeme vidět, že je to stále otevřený a živý útvar, který odpovídá charakteru doby i preferencím osobností, jichž se týká.

PhDr. Ing. Jiří Weigl, CSc., publikováno na serveru iDnes.cz ve dnech 4. - 6. března 2023

Autor je výkonným ředitelem Institutu Václava Klause, v letech 2003 – 2013 působil jako vedoucí Kanceláře prezidenta republiky.