Bylo nás více, kteří jsme – spolu s Deankou – prožívali Jurajovo těžké poslední desetiletí. Věděli jsme, že jeho život mu několikrát visel na vlásku, přesto nás jeho smrt velmi zasáhla. Už jsme začínali věřit, že bude stejně nesmrtelný jako jeho filmy. Mluvilo se o něm jako o Fellinim východu, tím se ukazovala jeho velikost, ale byl hlavně Jurajem Jakubiskem.

My, kteří jsme viděli už v druhé polovině šedesátých let jeho Kristove roky, jsme věděli, že se zrodilo něco mimořádného. Jeho další filmy nás provázely po celé uplynulé více než půlstoletí. Byl Slovák, oprávněně dostal titul největšího slovenského režiséra 20. století, ale dočkal se i Českého lva. V šedesátých letech studoval v Praze, žil zde i od začátku devadesátých let. V Praze i zemřel.

Byl filmovým kouzelníkem, ale byl i angažovaným člověkem, který promlouval i do věcí veřejných. V roce 1992, když šlo o bytí či nebytí československé federace, se stal krajským lídrem slovenské ODS na východním Slovensku.

Byl pyšný i na své malířství a jeho nejen obrázky, ale i malované deníky jsou zcela mimořádné.

Dlouhá desetiletí – léta úspěchů po celém světě i poslední těžké desetiletí – s ním prožila jeho žena, velká slovenská herečka, Deana, já bych řekl Deanka, která se o něho starala do poslední chvíle.

Bude nám chybět i jeho velmi charakteristický černý klobouk, který nesundal ani na chvilku. Musím se zeptat Deanky, jestli v něm i spal. Je čas na snění, pustím si večer jeho Perinbabu.

Václav Klaus, 25. února 2023