20/01/2023
Ostatní
30 let Ústavy České republiky očima politika, nikoli právníka
Vystoupení Václava Klause na kolokviu Ústava, ústavní systém a ústavnost v ČR


Děkuji za pozvání na Vaše dnešní významné kolokvium. Slovem Vaše chci zdůraznit, že se jedná o kolokvium Vás, právníků. Politici si na výročí třiceti let naší Ústavy ani nevzpomenou. Pro ně to byl vedlejší prvek tehdejší doby, nikoli prvek dominantní. Na rozdíl od situace na Slovensku nebylo přijetí české ústavy žádným zásadním politickým mezníkem, od něhož bychom začali počítat dějiny české demokracie. To v nemalé míře předurčilo poněkud vlažný vztah české veřejnosti ke své Ústavě.

Jako předseda tehdejší Komise vlády pro přípravu Ústavy České republiky musím novým generacím připomenout, že naše dnešní ústava vznikala poněkud stranou hlavních politických událostí a střetů tehdejší doby, mezi nimiž rozhodujícími byly rozpad Československa a probíhající společenská a ekonomická transformace.

Naše ústava vznikala jako nezbytný atribut samostatnosti České republiky jistou evolucí na straně jedné a transpozicí zásad a principů, na nichž spočívala Ústava České a Slovenské federativní republiky na straně druhé. Ani tou to však nezačalo. Ústava federace vycházela z tradic ústavy prvorepublikové a z inspirace, kterou byly pro její autory ústavní dokumenty demokratických zemí západní Evropy, zejména Německa. Nic zcela originálního v ní nebylo.

Vznikla jaksi mimoděk. Nebyl to průkopnický čin, vedený nějakou vůdčí osobností, která by si zasloužila být označována za tvůrce a autora Ústavy. Nechám stranou nejen poněkud zvláštní okolnosti tvorby ústavního dokumentu nově zvolenými poslanci českého parlamentu v tehdy opuštěném lánském zámku, ale i dopisování a dolaďování Ústavy přímo na zasedáních české vlády. To všechno jsou už jen nepodstatné historické epizody, i když nás v nich tehdy leccos dost zlobilo. Tak to ostatně asi – přes všechny vznešené obrazy a fotografie – probíhalo všude ve světě, ale to se nehodí do učebnic. I když je to třicet let, karty byly i tehdy rozdávány způsobem, jak je česká společnost členěna i dnes.

Je banalitou říci, že je ústava jedním ze základních stavebních kamenů, na nichž v moderní společnosti spočívá vláda práva a demokracie. Naše zkušenosti z dob komunismu nám totiž přesvědčivě říkají, že samotná existence Ústavy sama o sobě není ani podmínkou, ani zárukou demokracie, ale ani vlády práva – jak to předváděl Stalinův Sovětský svaz, který praktikoval totalitní diktaturu na základě formálně relativně demokratické Ústavy, tak Hitlerovo Německo. Po celou dobu nacismu se tam vycházelo z původně demokratické ústavy Výmarské republiky.

Význam ústavy i proto nepřeceňuji. Zejména ne ve společnosti, jejíž soudržnost vznikla na přirozeném historickém základě, ve společnosti, která není, jako např. v USA, výtvorem ústavodárce, jenž – prostřednictvím ústavy – „z mnohých učinil jedno“.

Jisté zbožštění ústavy, jehož jsme v dnešní době při všem jejím známém vyprazdňování svědky, předpokládá plnou suverenitu země, což v našem případě vzhledem ke členství v Evropské unii určitě neplatí. Členství v EU relativizuje význam jakékoli národní ústavy. To je ještě zesíleno tím, že se nacházíme v éře, v níž je pro evropské elity existence národních států nepříjemným, nechtěným, a – jak doufají – jen dočasným reliktem minulosti. To bychom měli v našich diskusích na toto téma vytknout před závorku. A netvářit se, že tomu tak není.

Nejsem právník, nebudu se proto pouštět s pomocí mně cizí právnické terminologie do jemné debaty o naší Ústavě. Byl jsem však v druhé polovině roku 1992 jako předseda české vlády předsedou komise pro přípravu ústavy a desítky let jsem byl v nejvyšších ústavních funkcích, takže jsem se s ústavou dnes a denně setkával. A vnímal její různé nejasnosti a nepřesnosti.

Ústava je základem právního státu, je výchozím rámcem upravujícím jak vztahy mezi jednotlivcem a státem, tak vztahy jeho vrcholných orgánů (a dělbu moci mezi nimi). Tuto roli naše Ústava poměrně spolehlivě plní. Vedeme debaty o potřebě zpřesnění některých ustanovení, můžeme pokračovat ve sporech o Listinu základních práv a svobod, můžeme a musíme bojovat s ambicemi environmentalistů a dalších pokrokářů prosazovat své ambice na změnu podstaty naší společnosti prostřednictvím zaplevelení ústavy jejich agendami, můžeme vést spory o důsledcích již přijatých změn jako je přímá volba prezidenta, kterou – mimochodem – tehdejší česká vláda při svém jednání o ústavě výslovně odmítla, ale přesto je možné říci, že česká Ústava představuje relativně funkční a vyvážený celek. Proto chci varovat před jeho nepromyšlenými konstruktivistickými doplňky a před modernisticky se tvářícími novelami, které by ve společnosti vedly k novým konfliktům.

Vidím dva velké problémy, vynechám-li již zmíněný tragický omyl přechodu na přímou volbu prezidenta, čímž byl znerovnovážněn náš ústavní systém a zchaotizována naše politika. První problém vidím v příliš ambiciózně pojaté pozici Ústavního soudu, který se pod záminkou ochrany Ústavy stává aktivistickým orgánem, který bez přímé demokratické legitimity omezuje suverenitu lidu a jím zvolených orgánů výkonné i zákonodárné moci. Jeho evidentní excesy v posledních letech jsou dostatečně známé. Expanze ústavního soudnictví u nás žádné odpovídající brzdy a protiváhy zatím nenalezla.

Druhý problém vidím v něčem, co by se s jistou nadsázkou dalo nazvat vykrádání si pravomocí mezi jednotlivými pilíři ústavní moci. Že mezi nimi může a musí být neustálé napětí a že musí probíhat trvalé dynamické vyvažování těchto institucí, je logické. A správné. Jsem však přesvědčen, že to u nás zachází příliš daleko.

Legislativa opakovaně vykrádá pravomoci exekutivě, především vládě, zřizuje vyšetřovací komise, přiděluje jim výkonné pravomoci, úkoluje vládu v ryze exekutivních tématech formou svých usnesení. Rozsáhlé je i vykrádání pravomocí legislativy justicí. Každodenní dotváření a domýšlení záměru zákonodárce při justičním rozhodování, které probíhá jak u obecných soudů, tak především u Ústavního soudu, je v každém případě špatné. Naše Ústava postrádá brzdy, které by tyto tendence omezovaly.

Jako praktik, celá desetiletí se v rámci naší ústavy pohybující, mám jedinou prosbu či doporučení: neuvažujme o ambiciózních změnách. Hlavně nedopusťme vyprázdňování Ústavy, podobně jako k ní docházelo v totalitách 20. století. Pokusy různých politických a ideových skupin v tomto směru existují a já je cítím velmi silně.

Děkuji za pozornost.

Václav Klaus, Kolokvium na téma: Ústava, ústavní systém a ústavnost v ČR, Ministerstvo vnitra, Praha, 20. ledna 2023.


67
Václav Klaus: Brave New West. Is It Avoidable?
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

64
PANE PREZIDENTE: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku