02/09/2022
Ostatní
Václav Klaus: Inflace je poptávková, nelze se na nic vymlouvat
Newsletter Plus 9/2022


Úvod

Dnešní inflace, ve výši jakou u nás na vlastní kůži nikdo z žijících nezažil, je nepříjemnou realitou. Ještě horší je to, že s námi nemalou dobu zůstane. Iluze některých ekonomů a části našich centrálních bankéřů, že to bude jen do konce roku 2023, nemají seriózní základ.

Jak bude délka přetrvávání inflace v naší zemi dlouhá, závisí v převážné míře na nás – na našem spotřebitelském či investičním chování, na rozumnosti fiskální a měnové politiky státu a na síle těch, kteří budou prosazovat rozsáhlou indexaci svých příjmů, zůstávám-li u ekonomických aspektů dnešní situace. Závisí to samozřejmě i na tom, jak dlouho bude z naší strany podporován Green Deal a ukrajinská válka.

Naše dnešní mimořádná situace by měla být předmětem vážné veřejné diskuse, tedy nejen uvnitř vlády nebo bankovní rady. Snad alespoň tam jistá diskuse probíhá, ale nevíme o tom. I když to neslyší rády, jsou jak vláda, tak centrální banka zájmovými sdruženími svého druhu. Jejich postoje nestačí. Musíme hledat co nejširší konsensus všech ekonomických subjektů, jak se inflace zbavit a bavit se o tom otevřeně s veřejností. (Zbavit ale neznamená, jak a komu ji na úkor někoho jiného kompensovat.) Zbavit znamená ceny stabilizovat. To vyžaduje odvážné koncepční řešení. Tím řešením je snížení inflační nerovnováhy.

Jádrem touto formou předkládané publikace je můj červencový článek „Inflace je poptávková, nelze se na nic vymlouvat“, který byl otištěn v měsíčníku Bankovnictví (č. 8, 2022). Je doplněn nejen tímto úvodem (z poloviny srpna), ale i pěti mými kratšími články, které byly publikovány v letošním roce na toto téma v různých tištěných i internetových médiích.

Mnohé z mých dnes formulovaných tezí vycházejí z knížky„Návrat inflace, kluzká cesta bezstarostného zadlužování“(IVK, publikace č. 59/2022), která byla vydána v lednu letošního roku. Jak ukazuje její název, kladu důraz na zadlužování státu. V této stručné knížce jsem zdůrazňoval poptávkový charakter naší inflace, nenáhodnost názorů, myšlení a chování našich bankéřů a finančníků (a tedy vlády) a nárokový způsob uvažování současných generací – u nás i v cizině. Čili nejen technické otázky měnové a fiskální politiky. V němčině používaný výraz „Anspruchsgesellschaft“ se mi zdá být výstižnější než anglické „entitlement society“.

Nárokové uvažování, které dnešní poptávkovou inflaci umožnilo a vyvolalo, jsem označoval jako „vzpouru proti ekonomii“ a jako vzdávání se principu zásluhovosti, na němž je lidská společnost až dosud založena.  Nebo spíše byla. Vidím v tom návrat ke komunistickému heslu „každému podle jeho potřeb“. Že je něco takového nesmyslem v jakékoli chvíli, bylo u nás mnohými pochopeno už v 60. letech. Vyvolalo to pokus o tehdejší ekonomickou reformu. Ne náhodou byla tato reforma jedním z klíčových argumentů Brežněvova vedení Sovětského svazu provést v roce 1968 srpnovou invazi a následnou okupaci Československa. Teď se ohlašují jiní brežněvové.

Vzpoura proti ekonomii – jak je zdůrazněno na str. 29 zmiňované knihy – je „svévolným podceněním, ne-li ignorováním ekonomického problému“, kterému lidstvo v situaci omezených zdrojů nevyhnutelně čelí. Snažil jsem se právě proto odlišit úzce ekonomické příčiny inflace od obecnějšího myšlenkového kontextu, ve kterém se pohybujeme. Zdůrazňoval jsem také zpožděný efekt boje s deflací, který od krize let 2008-2009 převládl v myšlení západního světa. Výsledkem je to, že se tak dlouho bojovalo s deflací, která nebyla, až přišla inflace.

V tomto širším pohledu naši dnešní inflaci nezpůsobil ani Babiš, ani Schillerová (ale nechce se mi takto jednoduše „omilostnit“ Maláčovou, ta konkrétním viníkem je). Covidové rozhazování peněz při státem organizovaném utlumování ekonomické aktivity inflační nerovnováhu v ekonomice výrazně zvýšilo, ale do inflace bylo významně „investováno“ politikou vlád a centrálních bank, včetně vlády a centrální banky naší, již od krize let 2008-2009. Tehdejší krizi, největší od krize 30. let, způsobila chybná politika vlád a centrálních bank, i když v našem případě byla tato krize do značné míry krizí dovezenou. Nebylo to selhání trhu, ale selhání státu. Boj s deflací zaslepil centrálním bankéřům, ministrům financí a předsedům vlád oči natolik, že dlouho neviděli, že ekonomika míří do zcela opačné situace, do inflace.

Na str. 18 citované knihy byl uveden graf míry inflace v roce 2021, který končil daty za prosinec 2021. Vzestup inflace v druhém pololetí loňského roku oproti pololetí prvnímu byl zhruba trojnásobný. Teď už jsme podstatně dále a máme data i za prvních sedm měsíců roku 2022. Oproti počátku roku 2021je inflace devítinásobná, jak ukazuje následující graf:

Graf č. 1: Míra inflace vyjádřená přírůstkem indexu spotřebitelských cen ke stejnému měsíci předchozího roku (v %)



Zdroj: ČSÚ, 2022

Nepřetržitost růstu míry inflace od června 2021 je nezpochybnitelná. A to ještě máme velké otazníky nad měřením inflace. Nikoli proto, že by někdo statistiky záměrně falšoval, ale proto, že v případě výrazných strukturálních změn (včetně společenských otřesů jako je covid nebo válka, ale i velkých ekonomických šoků) je inflace špatně měřitelná, jak nedávno připomněl R. Brenner v časopise The International Economy (jaro 2022). Sebelépe konstruované tzv. spotřebitelské koše to nemohou postihnout. Míra inflace je proto statistický odhad (vždy a všude), nikoli výsledek sumáře účetních či jiných výkazů.

V článku, který tvoří jádro této publikace, jsem uváděl graf vývoje množství peněz v ekonomice a vývoje HDP (je to na str. … této publikace), což je velmi výstižnou aproximací pohybu agregátní poptávky a agregátní nabídky v české ekonomice. Vidíme, že mezera – jakýsi inflační potenciál – byla vytvářena po celou minulou dekádu a v éře covidu byla pouze zvětšena.

Na str. 21 citované knížky byl uveden graf druhého hlavního inflačního faktoru, kterým je roční deficit státního rozpočtu. Překlopení rozpočtového hospodaření české vlády z přebytkového (či s malým deficitem) do vysoce deficitního nastalo v roce 2020. Nezpůsobil to covid, ale politika kovidismu.[1] Uvádím část tohoto grafu znovu a přidávám k němu jak odhady vývoje rozpočtového deficitu na rok 2022, tak záměry ministra financí na zbývající roky Fialovy vlády. Tento deficit bude inflaci „udržovat“ i do dalších let.

Graf č. 2: Schodek státního rozpočtu (v mld. Kč) 



pozn.: 2016-2021 skutečnost, 2022-2025 plán
Zdroj: ČSÚ, 2022

V článku, vydaném před několika dny (8. srpna 2022 ve Financial Post) píší John Greenwood a Herbert Grubel, že „inflace obvykle následuje nadměrný růst množství nabídky peněz se zpožděním zhruba dvou let“. Toto zpoždění je důležité. Proto nejásejme.

Loni v říjnu, den před parlamentními volbami, jsem v Mladé frontě Dnes (6. října 2021) publikoval článek s názvem „Dnešní hrozbu inflace strašlivě podceňujeme“. Toto varování nebylo vyslyšeno. Platí i nadále. Důvodů k dodatečným vládním výdajům – včetně výdajů na válku na Ukrajině a na krytí bezprecedentních dopadů Zeleného údělu Evropské unie (do kterého jsme se dobrovolně přihlásili) – je jistě dost, ale z hlediska inflace jde hlavně o to, jestli tyto „důvody“ přeměníme ve vládní výdaje, a tedy v další rozpočtový deficit. U nás to už mnoho let jinak než na dluh nejde. V prosinci 2021 jsem na str. 25 citované knihy napsal větu „Nebude Jurečka téměř maláčovský?“, ale to jsem ještě netušil, co budou dělat další ministři, co bude dělat zbytek nové vlády, i když jsem žádné iluze neměl. (Už i ideový spolutvůrce dnešní vlády Kalousek připustil, že se dnešní vláda vůči rozpočtu chová stejně, jako se chovala vláda Babišova.)

Není jiné cesty, než vyrovnat agregátní poptávku s agregátní nabídkou (alespoň srovnat jejich tempa růstu). Žádný autonomní skok agregátní poptávky se očekávat nedá, i když pokles maloobchodního obratu v posledních dvou měsících už nastal. Nastane recese. Z různých dat to vydedukovala i agentura Moody’s, ale ministr financí Stanjura to hned popřel. Ve svém optimismu nemůže mít pravdu, do recese míříme. Tato recese nebude „autonomní“, bude vnitřní reakcí ekonomiky, bude endogenním jevem.

Jeden z nejbystřejších ekonomů současnosti, Bernard Connolly, v posledním čísle časopisu The International Economy (v článku „The Cost-of-Living Crisis“) hovoří o nevyhnutelnosti vzniku recese. Žádné soft landing (měkké přistání) nastat nemůže. Inflace je vážným narušením ekonomiky. Brzdit se proto musí, i když to bude mít recesi jako vedlejší produkt. Do recese nás tlačí i Green Deal i válka na Ukrajině.

Jde jen o to, jak agregátní poptávku brzdit – zda plošnými nebo cílenými škrty, což je ale trochu akademickou otázkou.Vlády většinou neplošné škrty neumí.Inflace je velký redistributor. Dělá zásahy do příjmů (i majetku), které by si nedovolila žádná, jakkoli autokratická vláda. Voliči by jí to neodpustili. Nevidím navíc šanci, jak by se na neplošných škrtech mohla domluvit naše velmi nesourodá vládní pětikoalice, která v sobě skrývá velmi různorodé zájmy a musí proto uspokojovat velmi širokou klientelu. Budou muset být škrty plošné a důsledkem bude drahá – protože necílená – podpora veřejnosti. Ta bude inflaci dále roztáčet.

Aspoň aby centrální banka vydržela. Její první zasedání v novém složení nebylo příliš přesvědčivé.

Václav Klaus, Newsletter Plus, září 2022

[1] O tom více v publikaci „Covid-19: Pouhá nemoc nebo instrument k přeměně společnosti?” (IVK, říjen 2020) a v předcházejících sbornících.


Newsletter Plus 9/2022 si můžete přečíst zde.


64
PANE PREZIDENTE: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

62
Jiří Weigl: Stát na svém
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku