Politickým vrcholem roku byly volby, ve kterých byl favoritem Andrej Babiš. Ten v současnosti odchází do opozice. Zasloužil si to? Proč Babiš prohrál?

Babiš prohrál, protože vládnul problematicky, vládnul ode zdi ke zdi, vládnul, aniž by sám tušil, kterým směrem má zemi vést, vládnul v koalici s naprosto nezodpovědnými socialisty rozhazujícími peníze bez jakéhokoliv rozmyslu. Za svoji prohru si v mnohém může také sám tím, s jakou zátěží osobních a podnikatelských problémů vládnul. Kromě toho všeho však Babiš prohrál i proto, že se mu nepodařilo dostatečně srozumitelně demaskovat naprostou prázdnotu opozičních stran. A to, že se významné části médií podařilo část české veřejnosti přesvědčit, že s Babišem to už nejde dál, je pouze důkazem, že i v Babišově případě není kouře bez ohně. Babiš si, podle mého názoru, prohrál volby sám. Neprohrál je proto, že by byl konfrontován s genialitou či atraktivitou opozice. Prostě porazil sám sebe.

Bylo vítězství koalic SPOLU a PirSTAN zasloužené, nebo bylo dílem náhody?

Co v politice znamená zasloužené a nezasloužené? Politické strany se účelově a pohodlně schovaly do koalic, čímž se cíleně rozpustily do neviditelna, a pak už těmto amorfním slepencům prostě stačilo dokola omílat slogan, že Babiš je koncentrované zlo a když zmizí, nastane u nás konečně ráj na zemi. To vše jim stačilo a nasytilo to, jak bylo vidět, také rozhodující část českých voličů. Náhoda to možná byla, rozhodně to však byl účelový kalkul a ten vyšel. Účel světil prostředky. Jestli obě koalice vůbec s tímto výsledkem samy počítaly, to už je věc jiná.

Byla slibována tečka za covidem, místo toho se napadají očkovaní a neočkovaní, současně je jasné, že je nutná třetí, třeba i čtvrtá dávka očkování. Část vědců poukazuje na nutnost uznávání protilátek. Proč nenastala ona tečka? Kdo je vinen onou agresivitou, která na jedné straně drtí lékaře a zdravotní sestry, na straně druhé vede k hlasům o vylučování z lékařské komory? Co mělo být jinak?

Spor o očkování, přestože ve své podstatě spor velmi významný, je však pouze sporem dílčím. Je signálem ohromné vnitřní proměny společnosti, na kterou jsme byli zvyklí a která se fundamentálně mění. Ještě před dvěma lety jsme si neuměli představit, že by nám stát mohl tak brutálně poroučet, jak máme žít. Nikdy před tím bychom nepovažovali za myslitelné, aby děti z nařízení státu přestaly na více než rok chodit do školy. Považovali bychom za nepřijatelné, aby některým z nás bylo zakazováno chodit do restaurací či cestovat do zahraničí. Za posledních třicet let bychom si netroufli pomyslet na to, že by si stát vůbec mohl dovolit zakazovat lidem podnikat či jim jinak naprosto brutálně omezoval vlastnická práva. Chápejme tak spor o očkování jako jeden ze zásadních sporů o svobodu, ke které, jak to tak vypadá, bude návrat nesmírně bolestivý a dlouhý.

Stoupají ceny energií, příští rok nebude podle odborníků lepší a do toho nám EK vymyslela, že od roku 2040 by se nemělo v EU topit ani plynem, poté co už by nemělo být uhlí a kdoví jak to bude s jádrem. Není to takový nesmyslný politický výkřik typu Nikity Chruščova, že Sovětský svaz do toho roku dožene a předežene Spojené státy?

Postupně, a jenom velmi pomalu, si část politiků – a snad i veřejnosti – začínají uvědomovat, že jednou z příčin strašidelného zvyšování cen energií je politický program Evropské komise s názvem Green Deal. Dokonce již zaznívají i izolované, nesmělé a obvykle zatím jen okrajové hlasy volající po zrušení našeho závazku účasti v tomto šíleném a zničujícím programu. To by sice bylo bezvadné, ale stačilo by to? Zelený extrémismus, který má aktuální podobu v Green Dealu, je výsledkem politiky bojů tu s ozónovými dírami, tu s globálním oteplováním, dnes s klimatickou změnou - bojů vedených už více než šedesát let. Odstoupit od Green Dealu by byl ohromný první, úžasný, významný a neskutečně politicky odvážný krok, ale bez pojmenování podstaty problému – demaskování levičáckého sociálního inženýrství uvnitř Evropské unie - to nepůjde. A to se nestane. Za socialismu se také mohlo „konstruktivně kritizovat“, ale dotknout se podstaty bylo zakázané. Celý dnešní systém bude muset nejprve projít silnými společenskými erupcemi, které stávající stav rozmetají. Čím déle to bude trvat, tím otřesnější bude následující společenský vývoj. A zde jsem nesmírným skeptikem.

Na rekordní výši jsou ceny emisních povolenek, které vysoko překračují jakékoliv odhady. Jde o výmysl EU, ta s nimi ani v této situaci nic nedělá. Proč?

Emisní povolenka je forma autoritativního byrokratického trestání údajných viníků, kteří se svojí činností podílejí na tzv. poškozování planety. Nerozhoduje trh, rozhoduje úředník. Emisní povolenka forma „grétismu“. Je to součást cíleného politického programu environmentalismu, kterému je jedno, co se ekonomicky a společensky stane, hlavně že v Evropě, a to ještě pouze v jedné její části, zachráníme planetu. Emisní povolenky jsou cestou k energetické nedostatečnosti a tedy cestou k chudobě evropského obyvatelstva. A proč s tím EU nic nedělá? Proč by měla? Vždyť ona sama je konstruktérem téhle hrůzy, ona si to přeje, je to její záměr, jí je ekonomická prosperita lidí úplně jedno. Teď je tu „planetární náboženství EU“ a kdo to nechápe, na hranici s ním….

Bude k tomu donucena tlakem některých členských států, nebo sociálními nepokoji obyvatel?

Moc bych si přál, aby z jednotlivých členských států vyrostl silný, rozhodný a jednotný tlak porazit ideologii evropského ekologismu a fakticky tak Evropu zachránit. Ale žádná taková sjednocující snaha zatím vidět není, bohužel. Nebude-li existovat politická snaha řešit podstatu ekonomických problémů normálních lidí, přijde tlak, který bude výsledkem společenských nepokojů. A to si osobně nepřeji. Rozhořčení a ponížení z chudoby může snadno ovládnout ten, o jehož existenci dnes ještě nevíme – a nebylo by to v evropských dějinách přece poprvé.

Jak významné je v tomto směru Německo? V těchto dnech odstavuje tři bloky jaderné elektrárny o výkonu dvou Temelínů a do konce příštího roku úplně všechny své jaderné elektrárny. Od uhlí také ustupuje, takže kromě obnovitelných zdrojů mu zbývá už jen plyn, který má ovšem v roce 2040 končit? Jak tomuto rozumět?

Německo je ve všem tom, co říkám o nebezpečí soudobého ekologismu, v celém tom soudobém „greendealismu“ hlavním a rozhodujícím hráčem. A tak jako v minulém století přišlo z Německa pro Evropu mnoho nedobrého, i dnes z Německa přichází do Evropy fanatismus, kterému nejenže zatím nemáme sílu čelit, ještě jej ani za vážný nepovažujeme. Nemá podstatu třídního sporu, nestojí na rasové nesnášenlivosti, má vlídnou podobu péče o životní prostředí a strachu o klima. Německo je pro zdravou budoucnost Evropy rozhodující. Nenechme si podsouvat, že o Evropě rozhodne Čína nebo Rusko. Osud evropské stability leží jako vždy uprostřed tohoto kontinentu. Zdravé, ekonomicky prosperující a politicky rozumné Německo je v našem přímém zájmu.

Nyní nás trápí inflace. Jaký odhadujete její vývoj v roce 2022?

Nevím, a myslím, že to neví ani mnozí ekonomové. Každopádně považuji inflaci za jev mimořádně zhoubný nejen ekonomicky, ale fenomén nebezpečný společensky. Považuji jej za jeden z možných nebezpečných akcelerátorů budoucího společenského neklidu a napětí.

Příští rok nás čeká předsednictví v Evropské unii. Co by vláda měla prosazovat v zájmu českého občana?

Předsednictví Evropské unii je tak mimořádně směšné téma, že snad není třeba se tím seriózně vůbec zabývat. Převzít předsednictví EU znamená fakticky pouze převzít ono bájné Cháronovo veslo formálních řízení opulentní jednání nejrůznějších byrokratů a sem tam i nějakých politiků „řešících“ stohy papírů „předžvýkaných“ eurobyrokraty.  O tom, zda „spadne vlas z hlav našich“ rozhoduje Německo, snad trochu i Francie, o tom nerozhoduje předsednictví EU. Vytahování se „zvládnutím“ předsednictví je pouze markýrování jakéhosi politického vlivu a v očích neinformované veřejnosti vytváření obrazů o jakési „solidaritě“ velkých s malými. Kdo si však jistě brousí zuby na naše předsednictví EU, to jsou nejrůznější nevládní a neziskové euroorganizace, pro které se onen půlrok stane legendárním nalezištěm nekontrolovatelných příjmů. Předsednictví ČR v EU bude festivalem proplýtvaných peněz a prakticky nepřinese nic. Ne, když slyším ministra zahraničních věcí pana Lipavského, že těžištěm jeho práce bude české předsednictví v EU, tak už to není ani k smíchu. A co by měla vláda prosazovat v zájmu českého občana? Aby ten tyjátr stál co nejméně.

Oldřich Szaban, Parlamentnilisty.cz, 25. prosince 2021