16/12/2021
Politické komentáře
Německo na křižovatce a my s ním
Jiří Weigl pro časopis Reflex


Německo jako jeden státní celek trvá něco málo přes sto padesát let, a to ještě se čtyřicetiletou studenoválečnou přestávkou. To není mnoho, ale za tuto dobu se opakovaně jasně prokázalo, že německá jednota představuje pro Evropu i pro Německo samotné velkou zkoušku. Právem se totiž říká, že Německo je příliš velké pro evropskou rovnováhu, ale příliš malé na to, aby Evropu dokázalo ovládnout a vést. Tuto myšlenku rádi používají a parafrázují pozorovatelé mimo Německo, německým politikům však bohužel bývá vlastní jen v případě vzácných výjimek.

Tou první byl „železný kancléř“ Otto von Bismarck, který sjednocení devět století rozdělené země uskutečnil v pruské režii „krví a železem“. Dosáhl toho brilantní mocenskou a diplomatickou hrou, válkami a silou, které dokázal umně dávkovat. Přitom však dobře věděl, že stvořil monstrum, které rozvrátí křehkou velmocenskou rovnováhu v Evropě, a proto jeho zahraniční politiku jako kancléře nové Německé říše lze charakterizovat jedním slovem – zdrženlivost. Usiloval o spojenectví s rakouskými Habsburky, které předtím u Sadové porazil, i s ruskými Romanovci. K revanšistické Francii, snící o odčinění porážky u Sedanu, kterou jí uštědřil, se choval umírněně, Británii se snažil neprovokovat rezignací na koloniální dobrodružství. S úspěchem dokázal proplouvat úskalími nejvyšší světové politiky a hrát roli „čestného makléře“, jak se sám charakterizoval. Cílem bylo, aby si Evropa na nový kolos ve svém středu zvykla a skuteční či potenciální rivalové se proti němu nespojili.

Srovnatelného nástupce bohužel neměl. Raketově rostoucí síla německé velmoci působila závrať jeho nástupcům a jejich velikášství, nerealistické ambice a z nich plynoucí agresivita rozvrátily starý evropský řád. Nakonec se proti Německu spojili takoví úhlavní nepřátelé jako revolucionářská Francie a ultrakonzervativní carské Rusko s německou hrozbou vystrašenou Británií. Výsledky vzniklé katastrofy první světové války známe. Změnila celý svět, změnila i Německo, ale ne v pozitivním směru. Změnila je na poníženou, zbídačelou revanšistickou zemi, ukřivděnou a prahnoucí po pomstě. Výsledkem byl Hitler, triumf nacismu a šovinistická extáze, která přinesla druhou světovou válku a s ní spojené nepředstavitelné zločiny.

Německo bylo potrestáno, rozděleno, okupováno a demilitarizováno. Poražený a zahanbený národ byl podroben převýchově a jeho prioritou se stala usilovná každodenní tvrdá práce. Politikou byla zdrženlivost, opatrnost a realismus. Tato kombinace přinesla nečekané a rychlé ovoce – Západní Německo se stalo znovu hospodářským kolosem, stabilizátorem Západní Evropy ohrožené sovětskými ambicemi. Poučená politika spolkových kancléřů od Adenauera ke Kohlovi vrátila Německu prominentní místo v Evropě a vytvořila předpoklady pro znovusjednocení poté, co se Sovětský svaz a jeho blok začaly rozpadat. Nástrojem této německé rehabilitace a obnovy se stala i evropská integrace, zamýšlená svými otci zakladateli jako nástroj připoutání a zapojení Německa do okolní Evropy, jako cesta, která by odstranila hrozby plynoucí z Bismarckova riskantního díla.

Helmutu Kohlovi se podařilo rozptýlit obavy svých francouzských i britských partnerů, uklidnit polské a české sousedy a přesvědčit Gorbačova, že německé znovusjednocení bude ku prospěchu všech. V tomto ohledu byl Kohl důstojným Bismarckovým nástupcem, který si všechna rizika spojená se sjednocením uvědomoval. Snažil se orientovat na budoucnost a s velkou nechutí se angažoval do všech aktivit, které hrozily otevíráním Pandořin skříněk minulosti. Ve vztahu k nám byla jednou z nich i sudetoněmecká otázka, kterou se poněkud naivními iniciativami snažil otevírat a nějak znovu řešit Václav Havel. Kohl hrající umnou politickou hru doma i navenek nakonec souhlasil s podpisem česko-německé deklarace, která umožnila téma Mnichova a odsunu dát k ledu. Ve hře byly totiž věci pro Německo daleko podstatnější – jeho etablování se jako nové prvořadé evropské velmoci. Přes Kohlovu realistickou a zdrženlivou politiku se ukázalo, že historický problém Bismarckova odkazu stále trvá – během dvaceti let se Německo znovu stalo hospodářským gigantem, který evropskou rovnováhu zcela rozmetal. Evropská unie přestala být rámcem, který Německo omezuje. Stala se naopak formou, jejíž pomocí Německo dnes Evropu ovládá. 17 let po přijetí eura se ukazuje, že Německo do významné míry právě díky společné měně dosáhlo mocenské postavení, o něž marně v minulém století usilovalo světovými válkami. Je rozhodující silou při utváření bruselské politiky, německé zájmy a německé slovo dominují. Proti vůli Německa se v dnešní Evropě nemůže odehrát nic.

Lze říci, že po hospodářské i politické stránce je dnes Německo na vrcholu. Je však nezbytné mít na paměti, že staré bismarckovské memento hrozí, možná ještě více než před sto padesáti lety. Od staronové velmoci to vyžaduje mimořádnou zodpovědnost, rozvážnost a zdrženlivost, pokud nechce křehkou stavbu dnešní evropské rovnováhy s německou hegemonií rozvrátit a zničit. Až dosud se to s většími či menšími problémy dařilo.

Právě odcházející kancléřka Angela Merkelová byla ztělesněním takové klidné, rozvážné a zdrženlivé síly, kterou složitý evropský mechanismus vyžadoval. Přesto se především ve vnitřní politice nedokázala vyvarovat zbrklých řešení, jež byly vyvolány různými jejími momentálními vnitropolitickými kalkulacemi, avšak budou mít zásadní dlouhodobé dopady na celou společnost – radikální odklon od jádra v energetice a otevření dveří orientální migraci. Jinak však fungovala jako spolehlivá pojistka řádu a předvídatelné politiky beroucí ohled na druhé. Je však třeba k tomu dodat, že vládla v mimořádně šťastném a relativně klidném období na nafukujícím se polštáři bohatství, které euro do Německa z celé Evropy přináší. Přesto ani to nestačilo udržet v EU Velkou Británii, která si včas uvědomila, že krvavě nezvítězila ve dvou světových válkách proto, aby skončila jako součást Německem zcela dominovaného bloku.

Nadcházející éra přináší zásadní geopolitické změny – ve světě nástup Číny jako světové velmoci, nejasný vývoj v USA, nespokojené a frustrované Rusko, a na domácí, tj. evropské frontě rozpory mezi jihem, severem a východem uvnitř EU. To vše vyžaduje rozvážné, poučené a zdrženlivé vedení ze strany dominantní evropské velmoci. Můžeme se pouze obávat, jak této roli a závazku bude dnes schopna dostát.

Zdá se, že současná levicová trojkoalice, která v Německu přichází k moci, se příkladem starého konzervativce, velkého „železného“ kancléře, ani opatrné a rozvážné fakticky silně levicové Mutti Merkel přes všechna ujišťování inspirovat nehodlá. A tak jako ti v moderních německých dějinách, kteří Německo, Evropu a svět zavlekli do neštěstí a katastrof, i noví vládcové Německa více než pro zdrženlivost a realismus horují pro radikalismus, velikášství a pochybné ideologické vize. Nerealistická ideologická zelená předpojatost a fanatismus charakterizují jak zveřejněnou koaliční smlouvu, tak celý politický diskurs, který začal ovládat německou politiku. Fanatická zelená ideologie, zdá se, potlačuje jakékoliv rozumné politické a ekonomické uvažování a hrozí těžce poškodit nejen německé hospodářství a životní úroveň Němců, ale způsobit zásadní hospodářské problémy i německým partnerům v EU. Představy, že lze vznikající problémy překonat rychlou federalizací EU, jak postuluje koaliční smlouva, a tak je de facto řešit silou, pak musí u každého realistického člověka v Evropě vyvolávat strach. Fantasmagorické pokrokářství, nevážící si tradic, oslavující masovou migraci a genderové chiméry stojí dnes v základech politiky nové vlády.

Německo se tak znovu ocitá na staré křižovatce. Dvakrát na ní neuspělo, dvakrát přesvědčilo Evropu i svět, že tento kolos je pro ostatní nebezpečím. Dnes absolvuje třetí pokus a vstupuje do něj s názory a prioritami, které vzbuzují minimálně vážné pochybnosti a odpor a mnohým nahánějí obavy. Zatím se nezdá, že bude ochotno brát ohled na druhé a postupovat zdrženlivě.

Musí být společným přáním nás všech, aby tomu tak nebylo. Opakování historie si nemůžeme dovolit. To bude největší zahraničněpolitická výzva pro novou českou vládu. Nezdá se však, že by si to uvědomovala, a byla ochotna k tvrdé obraně českých zájmů. Kéž bychom se v tomto pocitu mýlili.

Jiří Weigl, týdeník Reflex č. 51-52, 16. prosince 2021


60
Volby 2021 - Budou o něčem?
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

59
Václav Klaus: Myšlenky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku