„Výzva ke 2. transformaci ekonomiky“ je hlasitá iniciativa 32 významných jmen českého byznysu, které se snaží tímto krokem veřejně demonstrovat svou společenskou odpovědnost. Věřím jim, že jim - asi stejně jako většině z obyvatel naší země – jde o její budoucí prosperitu a schopnost obstát v moderním světě. Kritizují dosavadní model našeho ekonomického rozvoje a převažující zapojení do mezinárodních hospodářských vztahů jako výrobní periférie nadnárodních firem. Správně vidí, že toto závislé postavení naší země neumožňuje adekvátně participovat na vytvářených zdrojích a spoluurčovat směry dalšího vývoje. Až potud souhlas.
Složitější je to však s tím, jakými cestami kýžené změny, či dokonce, jak oni hovoří „transformace,“ dosáhnout. Nemá-li jít pouze o líbivé píárové provolání a chvilkové mediální zviditelnění signatářů, vyžadovala by si příprava výraznější transformace daleko radikálnější úvahy, než „mírný pokrok v mezích zákona“, který podepsaní byznysmeni ve své výzvě předvedli.
Všeobecný marasmus umocněný covidem 19, který všichni zažíváme, má hluboké příčiny. Hospodářsky slabou periférií nejsme náhodou a nejsme jí sami. Celá transformace 90. let byla mimo jiné i o tom, jak překonat komunismem způsobený zásadní nedostatek domácího kapitálu a jakým způsobem vytvořit domácí firmy schopné obstát ve světové konkurenci. Otci transformace Václavu Klausovi bylo od počátku jasné, že bez úspěšných a silných domácích firem, slovy signatářů dnešní výzvy „českých značek“, nelze stabilní prosperity dosáhnout. Nikdo se tehdy nesnažil tomu rozumět a do dnešní doby trvající spor o českou transformaci a privatizaci byl živen právě kritikou jeho snah o vytvoření českého kapitálu.
Dnes máme takových českých firem málo a vidíme, že pouhé subdodavatelství německých firem je málo výdělečnou a navíc značně riskantní strategií. Je pěkné, že to dnes někdo chápe a kritizuje. Ale vzpomeňme si, jak se naši politici a média celé roky předháněli v adoraci zahraničního kapitálu a paušální dehonestaci českých podnikatelů jako nedůvěryhodných podvodníků, tunelářů a zbohatlíků. Jaké naivní iluze se u nás vkládaly do privatizace všeho možného zahraničním vlastníkům. Dnes jsme rozčarování z obřího odlivu kapitálu daleko přesahujícího objem evropských dotací a voláme po „českých značkách“. Pozdě, ale přece.
Jinak však obsahová náplň výzvy žádnou skutečnou transformaci naší ekonomiky ani náznakem nenabízí. Výčet konkrétních opatření, které podepsaní podnikatelé navrhují, jsou okrajové detaily nebo notoricky známé fráze - změna v rozpočtovém určení daní ve prospěch obcí, daňové změny podporující investování na kapitálovém trhu, lepší státní podpora exportu, lepší informování o EU a NATO, usnadnění přílivu mozků ze zahraničí, rychlejší digitalizace, důchodová reforma, zaměstnanecké akcie a lepší školství.
Kdyby autorům výzvy šlo o skutečnou transformaci, potom by museli zmínit zcela jiné, zásadní bariéry budoucí prosperity – na prvním místě devastaci tržního prostředí neprůhledným korupčním systémem unijních dotací, likvidujícím konkurenční prostředí. Museli by zásadně protestovat proti tomu, že ideologie znovu získává primát nad ekonomickou racionalitou, že například zdroje mají být nadále alokovány nikoliv podle ekonomických kritérií, ale byrokratickými postupy zelené taxonomie. Muselo by je zásadně zneklidňovat celé směřování EU, které vede ke stále většímu etatismu, zatímco postavení EU ve světovém hospodářství i v nejprogresivnějších oborech dnešní doby se trvale propadá. Ve svěrací kazajce expandujících regulací a nařízení, kterou Brusel členským zemím stále více utahuje, nelze o žádné transformaci vůbec hovořit.
Autoři to možná vědí, a proto se utíkají k „mírnému pokroku v mezích zákona“. Daleko větší váhu by ovšem mělo, kdyby z jejich úst alespoň otevřeně zaznělo, že král je nahý a že směřujeme postupně někam, kde jsme již dávno byli. Bezzubé výzvy se vznešenými názvy nikam nevedou.
Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK, 18. listopadu 2021
