Po covidovém zabrzdění začaly vyspělé ekonomiky znovu růst, ale do života lidí po delší době opět vstoupila hrozba vysoké inflace. Zdražuje všechno od potravin přes energie až po stavební materiál, vůbec už nemluvě o cenách domů a bytů. U nás se očekává do konce roku inflace až 4 %, v eurozóně dosáhla v srpnu 3 %, přičemž energie zdražily o 15,4 %, v Německu za srpen inflace činí 3,4 %. Co se to s cenovou hladinou děje?

Z debat politických stran se přitom zdá, jako by u nás inflace nebyla vážným problémem. Centrální banka a vláda vzbuzují dojem, že jde o dočasný jev, způsobený hlavně vnějšími faktory. Tak tomu ale není. Obě instituce mají na nepříznivém cenovém vývoji svůj nemalý podíl.

Když po finanční krizi velké centrální banky co nejvíce snížily úrokové sazby a začaly nalévat do ekonomiky peníze, Česká národní banka se přidala. Snížila úroky k nule a kvůli fixaci kurzu koruny v období listopad 2013 – duben 2017 „vytiskla“ 2 090 mld nových peněz, jež z velké části skončily v českých bankách. Tento obrovský měnový impulz nevyvolal žádnou velkou investiční a růstovou vlnu.  Peníze zůstávaly ležet v bankách, nebo se přelily do spekulativních finančních operací. Inflace měřená spotřebitelskými cenami nerostla, ale nafoukly se cenové bubliny na akciových a realitních trzích. Kvůli záporným reálným úrokům značná část střadatelů dodnes vidí ve spekulaci na růst cen nemovitostí jedinou racionální strategii. Očekávaný růst cen stimuluje poptávku, ta při nedostatku nabídky stimuluje další růst cen – a cenová spirála se roztáčí. Zde jsou kořeny zdražování domů a bytů a enormních problémů s dostupností bydlení pro mladé rodiny. ČNB však ceny nemovitostí neřeší. V rámci svého mandátu řeší jen vývoj ostatních cen – pomalým zvyšováním úroků, které se (zatím?) nepromítá do úroků z úspor.

Pokud jde o roli vlády, ta současná, pod vlivem ČSSD, od počátku inklinovala k „rozdávací“ strategii, bez ohledu na rozpočtové dopady a na možný proinflační impuls. Potom přišel covid a covidová opatření vlády. Nucené uzavírání většiny služeb a omezování řady výrob – přičemž vláda dotovala firmy, aby platily své zaměstnance přesto, že nic nevyráběli. Vláda, navíc ke zvýšení minimální mzdy, také zvyšovala platy ve veřejném sektoru a odměny zdravotníků a dalších bojovníků v proticovidové linii. To vše představovalo mohutný fiskální impuls a vytvořilo potenciální poptávku, proti které se v přiškrcené ekonomice nevytvářela adekvátní nabídka zboží a služeb. Úspory domácností vzrostly o 400 mld korun. Po odeznění nejhorší covidové vlny - a obnovení některých svobod - se zadržená potenciální poptávka rychle začala měnit v poptávku reálnou, a mezera mezi poptávkou a nabídkou se projevila v růstu cen. Dohnat nabídku se nedaří zčásti proto, že firmy díky mzdovým dotacím zůstaly v předcovidové struktuře, zatímco struktura poptávky se vlivem covidu i tokem času nutně proměnila. Zejména se však propadl již dříve napjatý pracovní trh: chybí dovážená pracovní síla, a mnozí zaměstnanci dočasně placení za „nepráci“ (nebo pracující online z chalup či od moře) si na to zvykli a přestali v pravidelné práci spatřovat přirozenou a nutnou podmínku své existence. V reakci na nedostatek pracovních sil firmy zvyšovaly a zvyšují mzdy. V letošním druhém čtvrtletí se nominální mzdy meziročně zvýšily o 11,3 %. I v reálném vyjádření je to další silný proinflační impuls.

Velmi významným inflačním faktorem, který je skutečně možno označit převážně za vnější, je „covidové“ zpřetrhání vnitřních, ale hlavně mezinárodních dodavatelských řetězců a řetězců dopravních. Dopad na dopravní náklady je obrovský a nedostupnost subdodávek fatální. Auta se nevyrábějí kvůli jednomu chybějícímu čipu, který se dříve běžně dovážel z druhého konce světa. Tento problém (nechtěný výsledek předchozích dekád „globalizace“) neodezní tak rychle, jak někteří analytici doufají. Přinejmenším proto ne, že protipandemická opatření v řadě zemí světa stále trvají.

Bez ohledu na celkovou situaci v ČR fiskální impuls, včetně růstu mezd,  nyní neúprosně pokračuje vlivem blížících se voleb. A žádná z politických stran nepředkládá věrohodnou strategii nápravy enormních vládních dluhů.  Pro rok 2022 se vláda chystá předložit rozpočet s deficitem kolem 376 miliard korun. Je velkou otázkou, zda se ekonomika zdvihne natolik, aby tento fiskální impuls strávila bez dalšího růstu inflace. A pokud bude pokračovat snaha ČNB brzdit inflaci vyššími úrokovými sazbami, nemusí se to líbit budoucí vládě, která bude potřebovat levně refinancovat svůj dluh. Inflace naopak může vládě hrát do ruky – zvyšuje jí nominální daňové příjmy, a  své dluhy může splácet znehodnocenými penězi.

A přidává se další, ještě daleko hrozivější faktor – tak zvaný „Zelený úděl“ neboli strategie Evropské komise k údajné záchraně planety před globálním oteplováním. Veřejnosti, strašené predikcemi blízkých podnebních katastrof, má být vnucen plán, který je nejen nepotřebný a nereálný, ale ekonomicky zhoubný. Ve skutečnosti jde o to, aby přirozený tržní vývoj byl v celé EU ještě mnohonásobně více než dnes nahrazen regulační aktivitou vlád, a především Evropské komise. Zelené regulace mají zahrnout všechny sektory výroby a služeb včetně zemědělství, a ve výsledku zdraží vše od energií přes automobily až po potraviny. Levnější „neekologické“ zboží se jednoduše zakáže, aby spotřebitel neměl svobodnou volbu a musel si kupovat dražší „zelené“ varianty výrobků a služeb. Nebo aby se bez některých věcí prostě musel obejít, přestože mu tím klesne životní úroveň. Řada dnes běžných výrobků včetně nových automobilů se při plánovaných regulacích v budoucnu stane cenově nedostupnými pro nižší a střední vrstvy společnosti. Některé části Zeleného údělu jsou přitom zcela utopické a technicky neproveditelné – jako například rychlý přechod k elektroautům. V energiích se zdražováním emisních povolenek mají vynutit šibeniční termíny odchodu od uhlí, aniž bychom věděli, čím ho nahradíme, jaké budou náklady a jaké další zdražení (s průsakem do všech dalších odvětví!) to přinese. V zemědělství, kvůli reformě společné zemědělské politiky a strategiím typu „Z farmy na vidličku“ či „Biodiverzita 2030“, hrozí nejen strmý růst cen potravin, ale i výrazný vynucený pokles produkční schopnosti našich zemědělců a růst závislosti na dovozech potravin. 

Dříve než byly zelené strategie odsouhlaseny členskými zeměmi, prosazují se již, bohužel, do dlouhodobého rozhodování firem. Mnohé mají z budoucnosti obavy a zadržují investice, další však rády naskakují na vidinu vládních dotací a prakticky zaručeného odbytu pro své nové, „ekologické“ výrobky. Ve statistikách se budoucí zelenou inflaci možná podaří skrýt a růst cen vykázat jako „růst ekologické kvality“. Nic to však nemění na faktu, že pokud se Zelenému údělu nevzepřeme, čeká nás krušná budoucnost, proti které je dnešní zdražování jen malou ochutnávkou. Nemluvě o tom, že zelené regulace budou znamenat tak silný útisk volného fungování trhu, že výsledný pokles celkové efektivnosti evropské ekonomiky dále prohloubí dlouhodobé zaostávání Evropy za zbytkem světa. Bohužel, vše nasvědčuje tomu, že si tyto hrozby naše politická reprezentace – vládní i opoziční – vůbec neuvědomuje, nebo se jimi nehodlá zabývat.

Stanislava Janáčková, MF Dnes, 18. září 2021