21/07/2021
Rozhovory
Přílišné obavy jsou horší než covid
Václav Klaus pro Lidové noviny


Žijeme ve zvrácené společnosti, říká v rozhovoru pro LN bývalý prezident Václav Klaus a vyzývá vládu: Nech už lidi žít! Podzimní volby dle Klause nic nepřinesou, kolem velkých témat budou strany chodit po špičkách, aby neztratily nějakého voliče.

Každý z nás by se měl sám rozhodnout, jakou míru opatrnosti vůči nákaze covidem chce zvolit, říká přesvědčeně bývalý prezident Václav Klaus. S infekční nemocí se podle něj musíme naučit žít. „Plošné a hloupé zákazy“ přinášejí víc škody než užitku, míní. Zpochybňuje nejen oficiální statistiky, ale také stanoviska epidemiologů: „Je to jednobarevná expertologie. Vláda si volí experty k obrazu svému a experti si volí vládu, která by byla ochotna jim naslouchat.“

Koronavirová krize je podle bývalého prezidenta úzce spojena s krizí celého západního světa, který vypadá úplně jinak než před pár desítkami let. Lidé jsou vylučováni z vysokých škol i výzkumných pracovišť za své osobní postoje a v celé společnosti je zcela bezprecedentně – míní Klaus – vynucována názorová konformita.

„Žijeme ve společnosti, která je zvrácená a vynucuje konformitu s dominantním názorem způsobem, jaký v dlouhé historii skoro neexistoval. Celá debata o covidu je neodlučitelná od radikálního zvratu, který nastal se společností Západu, tedy západní Evropy a ještě více Ameriky. Lidé se bojí říci svůj názor,“ popisuje svůj pohled na dnešní dobu.

Klaus také nevěří, že by nadcházející volby přinesly nějakou zásadní změnu. Může se proměnit jméno premiéra a jednotlivých ministrů, ale žádná ze stran se neodváží zvednout ze země a jako volební téma nastolit klíčové otázky jako „sebedestrukce Západu, covidismus, klimatimus či genderismus,“ předpovídá čerstvý osmdesátník Klaus, který působí fyzicky a psychicky zcela fit a – na své poměry – vystupuje velmi smířlivě empaticky.

Žádáte vládu, aby občany přestala strašit. Co by podle vás měla dělat?

Vláda už by se na nás měla vykašlat, už by nás měla nechat normálně žít, umožnit nám, aby každý volil svou míru rizika, svou míru odpovědného chování vůči blízkým, světu. Každý by se měl sám rozhodovat o tom, jak se bude covidově chovat. Je bezcenné, aby nám stát radil, aby nám navíc radil tak hloupě jako dosud.

Ale covidová opatření stále v mnoha zemích platí a stále po vás někde budou chtít v restauraci třeba adresu.

Pro mne nebyl v minulosti žádným vzorem Sovětský svaz a dnes pro mne není vzorem Německo nebo Rakousko. To, že to dělají někde hloupě v Německu, není sebemenším argumentem, abychom to dělali my. Já v to nevěřím, jediná věc je přijmout covid jako normální nemoc a žít s ním, jako žijeme s dalšími nemocemi.

Co znamená „já v to nevěřím“?

Řekl jsem „já v to nevěřím“?

Ano, nechci vás chytat za slovo, chci rozumět, jak to myslíte.

Já nevěřím v úspěšnost plošných opatření restriktivního typu an sich. Myslím, že nejsou účinná a jejich vedlejší následky a důsledky překonávají pozitivní efekty, které mohou přinášet.

Vláda se neřídí jen zahraničními vzory, řídí se obavami z průběhu covidu na podzim loňského roku.

Nechci se teď pouštět do polemiky, zkoušel jsem to v řadě dlouhých textů a hrozí, že větou proti větě to člověk zploští a tím nabídne snadnou kritiku. Myslím, že se dá zpochybňovat spousta statistik ohledně covidu, včetně těch o počtu úmrtí. Standardní debata je o otázce s covidem / na covid. Zdá se, že nemá cenu k tomu cokoli říkat, protože ti lidé, kteří tenhle rozdíl nepřijímají, ty argumenty neposlouchali rok a půl, a proto ty argumenty nemá smysl jim vnucovat znovu. Úplně zůstala stranou debata o tom, jestli se nevyskytl nějaký velký počet (nějaký výkyv) lidí, kteří se narodili na konci druhé světové války či těsně po ní a kteří v současnosti dospěli do věku okolo osmdesáti. Například tento faktor vůbec nebyl vzat v úvahu.

To bychom měli probírat nad statistikou, kterou tu nemáme…

Počkejte, když řeknete statistika. Tisíckrát jsme zpochybňovali statistiky, všechna ta jejich reprodukční čísla a všechny jejich „psy“. Psali jsme tisíce argumentů. Nikdo z nich na to nereagoval a nikdo s námi nepolemizoval věcně. Pouze když zjistili, že jim PES dává blbé výsledky, potichu ho změnili, po několika měsících. Když zjistili, že jim i změněný dává bezcenné výsledky, tak ho opustili a ten ukazatel vůbec neexistuje, a přesto se vláda na jeho základě rozhodovala. Je to faleš nad faleš.

Proč zpochybňujete kompetenci expertů, kterým vláda naslouchá?

Je to jednobarevná expertologie. Všichni víme, že je mnoho expertů, kteří se na to dívají úplně jiným způsobem. Vláda a experti je stále stejná hra. Vláda si volí experty k obrazu svému a experti si volí vládu, která by jim byla ochotna naslouchat. Když vidíme nepřetržitá vystoupení pana Kubka, pana Smejkala či pana Maďara, musím se usmívat. Je spousta jiných expertů, kteří si o tom myslí pravý opak, posílají mi dnes a denně články domácí i zahraniční, abych to řekl někde nahlas, protože mně jedinému bude nasloucháno. Když oni to říkají, nasloucháno tomu není. Byl jsem na oslavě narozenin rektora Zimy a velmi mne zaujalo, že tam nikdo neměl roušku. Bylo tam sto, sto padesát lidí, byli tam děkani lékařských fakult a najednou přišel jeden člověk v roušce a zarputile tu roušku po celou dobu měl. Byl to prezident lékařské komory. To si ťukáte do čela. Je to samozřejmě vina a odpovědnost lékařů, koho si zvolili svým prezidentem, stejně jako občanů, koho si zvolí svým prezidentem.

Opatření, jež zavedl náš stát, musí přece respektovat opatření sousedních států, abychom s nimi mohli dosáhnout elementárních dohod, například o turismu. Neuvažujete trochu jako nezávislý intelektuál?

Myslím, že se chovám konzistentně, myslím, že nejsem pouze ze řetězu utrženým svobodným intelektuálem, abych použil váš termín. Zátěž svých třiceti let v politice a v nejvyšších úřadech státu velmi cítím a vnímám a beru to jako závaží, které mne brzdí, abych nebyl ze řetězu utržený. Jako prezident jsem přece protestoval proti pitomosti nakupovat přípravek Tamiflu na ptačí chřipku a samozřejmě se to ukázalo jako pravda. Bojuju s globálním oteplováním s tisíci a jedním argumentem a jeden z nich, který považuji za klíčový, je totální zneužití a mylné interpretování principu předběžné opatrnosti. To je jádro mé debaty o globálním oteplování. Když jsem před čtrnácti lety vydal svou Modrou, nikoli zelenou planetu, tak jsem o Vánocích 2006 napsal článek na téma zneužití principu předběžné opatrnosti, bylo to tak dlouhé, že nebylo kde text publikovat, dopsal jsem to tedy do knížky. Vidím v tom jádro veškerého špatného uvažování a chytlo se to teď i v tom covidu. Když budeme absolutizovat princip předběžné opatrnosti, nemůžete si dát ani tenhle váš čaj, protože třeba vám do něj někdo vsypal jed během chvíle, co to sem nesli. Dostal jsem od někoho krásný citát Františka Ferdinanda d’Este.

Dělal jsem na konci září rozhovor s panem rektorem Zimou a on mi naprosto autoritativně tvrdil, že jsme za vrcholem a covid mizí. Říkal mi to autoritativně jako občan, jako lékař, jako rektor. Tahle hypotéza se nepotvrdila. Nedostáváte se vy sám do pasti bojovných prohlášení?

Ani vteřinku jsem neměl z covidu obavu, a to jsem v osmdesáti letech superriziková skupina, byl jsem připraven ho dostat a díky rozhovoru s jedním novinářem i dostal. Přiměřeným způsobem jsem covid přežil a tak je třeba uvažovat. Kdybych chtěl mít totální předběžné obavy, nemohl bych žít. Tak by mě v mém věku nemohlo napadnout, abych zkoušel lyžovat.

Spousta lidí ale žádnou svobodu volby neměla, když se do léčeben či domovů pro seniory nákaza dostala, tak je tam kosila velmi zle.

Ano, určitě od začátku všichni říkali: nedělejte plošná opatření, zaměřte se na domovy důchodců. Zaměřili se nedostatečně a hloupě. To je další věc. Dnešní čísla jsou pro soudruhy Kubky smrtící. Když máme dnes třicet lidí v nemocnici a z toho dva v těžším stavu a zrovna nevíme, zda nemají chronickou nemoc a zda nepřibrali v uplynulých letech 50 kilo. Vrcholně radikální teze, kterou klidně uvedu, ale sám ji nehlásám, říká, že nikdo ještě neumřel na covid, všichni umřeli na něco vedlejšího. My jsme extrémně covidem promořená společnost, možná víc než jiná ve světě. Nepřetržité strašení je politika.

Vy říkáte „vláda to dělá“, já sám z xletého řízení vlády bych si to netroufl... Co si vláda myslí? Vy víte, že máte ve vládě drtivou většinu lidí, kteří si nemyslí vůbec nic. Nebudu vyprávět historky, protože někteří ti lidé ještě žijí. Vím, že ve vládě, jíž jsem x let předsedal, jste měl asi tak čtyři až pět lidí, kteří byli ministry s velkým M. To znamená, že nebyl jen ministr daného resortu, ale byl to i člen vlády. Drtivá většina nebyla, drtivá většina si netroufla mít na cokoli žádný názor.

O tom, že vláda dneska rozhoduje, já pochybuji. Vláda si nechává nakukávat panem Smejkalem a podobnými, o nichž když mluvím s váženými představiteli lékařské profese a nebudu je jmenovat, protože by si to strašně odnesli, to je dnešní bláznivá situace, tak si ťukají do čela.

Žijeme ve společnosti, která je zvrácená a vynucuje konformitu s dominantním názorem způsobem, který v dlouhé historii skoro neexistoval. Celá debata o covidu je neodlučitelná od radikálního zvratu, který nastal se společností Západu, tedy západní Evropy a ještě více Ameriky. Lidé se bojí říci jakýkoli svůj názor a my to nechceme pochopit, protože pořád žijeme v naivní představě postkomunistického momentu, který trivializoval odlišnost totalitní společnosti a jakékoli další a viděl to jako nekonečné protipóly.

Pane prezidente, to bych se ale hádal. Podívejte se zrovna na pana rektora Zimu, ten jde přece od počátku velmi důrazně úplně proti hlavnímu proudu. Bývalý prezident – výrazně proti proudu. Obyčejný špitální lékař, kamarád z lyžování a kanoistiky Lukáš Pollert – pádluje úplně od počátku proti proudu, přišel určitě o spoustu příznivců. To je jedna námitka. Mluvíte o prezidentovi lékařské komory, pak máme ale prezidenta stomatologické komory, který říká úplné opaky, až někdy ignoruje čísla. A druhá námitka: skutečně si myslíte, že ředitel císařského gymnázia před sto lety mohl svobodněji vyjadřovat názory než dneska takový Lukáš Pollert nebo pan rektor?

Já nechci obhajovat c. k. Rakousko, ale podívejte – já jsem v principiálně dobrých vztazích s panem rektorem Zimou. Tím pádem se mi těžko analyzuje ve smyslu neutrální analýzy. Ale přece vidíte, že on vystoupil v počátku s relativně radikálním postojem vůči covidu. A byl přece tak zatlačen do úzkých, že od té doby, když jste s ním možná mluvil vy, nevím kdy, od té doby už nahlas na téma covid neřekl ani jedno jediné slovo. To říkám autoritativně. A takhle mlčí tisíce lidí. S Lukášem Pollertem jsme mluvili, přispěl do našeho sborníku, byl tady na velkých rozmluvách na Hanspaulce – k tomu říkám s bezvadnými názory, já ho pořád cituji –, odmlčel se absolutně, protože mu hrozili vším možným. Hodně mám rád pana profesora Berana, vážím si ho nesmírně a je úžasné, že ho máme. Ten ubral přece strašlivým způsobem také. Takže ta vynucovaná konformita je fenomén, který je blízký tomu komunismu. A vy už nejste dvacetiletí, každý už jste ten závěr komunismu v nějaké podobě zažili, tak víte, o čem mluvím. A moje tvrdá teze, kterou tady prohlašuji, je, že myslím, že svoboda projevu dnes je téměř srovnatelná s érou pozdního komunismu.

Ale pane prezidente, já bych řekl, že když pan profesor Beran ubral – a on ubral hodně –, nemuselo to být tím, že se nechal ukřičet. Podepíšu vám, že žijeme v době, která vyžaduje kolektivní souhlas. Ale tvrdit, že někdo změnil názor nikoli na základě vlastní revize...

To je samozřejmě teze a opravdu by to pak chtělo vážnou debatu s panem profesorem Zimou a s panem profesorem Beranem, nakolik samovývoj způsobil to či ono. Já bych o tom dost pochyboval. A v dobrém.

Když se na to podíváte generačně, tak váš pocit osobní bezpečnosti, ohrožení, neohrožení vyrůstá z určité doby. Nepřijde vám, že dnešní doba je posedlá bezpečností, normami? A jestli obava z covidu také nepramení z tohoto zdroje?

Že covid narazil na společnost popletenou, zmatenou, poničenou progresivistickými myšlenkami – já nerad používám to neomarxistickými nebo kulturními marxisty, protože myslím, že to je na sofistikovanější debatu, ale zase vím, že spoustě lidí slovo progresivistický nic neřekne, čili chybí slovo. A když nemáte slovo pro nepřítele, tak ho nemůžete nikdy porazit. Neboli myslím, že společnost je změněná radikálně. Západ je dnes opravdu k nepoznání oproti tomu, jak vypadal v předchozí době. Jestli opravdu sledujete detaily vývoje v USA, ty jsou skutečně děsivé. Nejděsivější země Evropy je samozřejmě Velká Británie. Takové ty naše představy, jak Vodňanský zpíval: Ve staré dobré Anglii, to už dávno samozřejmě neplatí. A když vidíte chaota v čele té země, tak si z toho zoufáte.

Ale ten chaot dělá, co vy chcete. Ode dneška (pondělí) mají den svobody a ruší veškerá opatření.

Já mu nevěřím ani barvu jeho vlasů. A tím pádem myslím, že klidně za tři dny řekne najednou pravý opak. On konzistenci... já kdybych řekl takovouto blbost, tak bych ji až do trpkých konců hájil, protože bych považoval za ponižující, abych od ní sám odstoupil. Ale myslím, že on lusknutím prstů to změní. Svět se v tomto smyslu změnil. A covid se v tomto smyslu hodil – a tím neříkám, že si ho někdo schválně vymyslel –, ale strefil se do té doby naprosto úžasně. Já bojuji dokonce mezi svými kolegy a přáteli proti těm tzv spikleneckým teoriím, proti zjednodušeným spikleneckým teoriím, ale když prostě zjistím, abychom se vrátili k jedné osobě tady citované, že pražský IKEM nikdy neměl epidemiologa, protože by je to vzhledem k jejich zaměření nikdy ani nenapadlo, a že v říjnu nebo listopadu 2019 si vytvoří pozici epidemiologa a vybere na to místo pana Smejkala, tak úvahy o tom, co se v říjnu stalo mezi Gatesem a Klausem Schwabem atd. těžko obhajuji mezi těmi lidmi, kteří mluví o spikleneckým teoriích. Mimochodem dnešní oficiální sdělení amerických zpravodajských služeb k Bidenovi, jestli jsem si správně přečetl v novinách, že je to fifty-fifty, že si nejsou jisti, jestli to vzniklo tak, nebo onak, je velmi sporná teze.

Jestli to chápu dobře, druhá půlka je: mohlo to vzniknout jako přírodní virus, který mohl uniknout z té laboratoře, ale nebyl zkonstruovaný.

Já s tím souhlasím. Dobře vím, že moje sestra v 60. letech pracovala v Parazitologickém ústavu ČSAV a dostala mononukleózu. Vím, že virus unikne tímhle způsobem. Chodil jsem za ní do nemocnice, když tam s tím řadu týdnů ležela. Takže že může uniknout, je blbě, ale určitě se to stane. V podstatě už to tady je a my s tím musíme – ne iracionálně, ale racionálně – žít. A ten můj útok, že vláda se vzdává jakékoli odpovědnosti a zdánlivě to nechává po německém vzoru (merkelovském vzoru, Institut Roberta Kocha) a že pánové Maďar a Smejkal tady chtějí dostat peníze na vytvoření Institutu Roberta Kocha, musím jim připomenout, že nejsou Robertové Kochové a že to je trošku velká ambice. Obdivuji tuto míru ambicióznosti. Ta čísla jsou nesporná, já myslím, že je musíme brát vážně. Žádní odborníci typu pana Kubka na ta čísla nejsou odborníky. Umějí asi lépe než já rozpoznat výsledek PCR testu, když se na něj dívají pod mikroskopem, ale že by byli na masové makrojevy – já jsem pořád poučen z té ekonomie, strukturální odlišnosti mikroa makroekonomie: to jsou úplně jiné věci a fenomény. Být cenařem v podniku xy je něco jiného než mluvit o inflaci. A takhle si myslím, že spousta lidí ten rozdíl nechápe. Musím říct, že drtivá většina ekonomů nechápe rozdíl mikro- a makroekonomie jako koncepční, systémový a metodický. Také se říkalo, že až pan premiér Klaus přestane být premiér, strašně zbohatne jako úspěšný podnikatel. Vůbec nechápali rozdíl mezi byznysem a ekonomií jako společenskou vědou. Tak to jsem tedy nezbohatl.

Vy jste o nikoho během covidu nepřišel? O někoho blízkého, o kamaráda?

Úplně blízkého? Myslím, že ne. Vím, že asi dva spolužáci. Ale zaprvé mně nebyli blízcí, zadruhé jsou ve věku osmdesáti, tak jako co k tomu říkat? Bezprostředně... Z takových mých názorově blízkých, tak například pan profesor – můj klimatolog –, několik lidí z oboru, s nimiž jsem komunikoval... Ale musím přiznat, že jednomu z nich bylo 96 a byl zázračný, co všechno pořád dokázal dělat. Druhý tady byl indicko-americkoanglický úžasný ekonom Deepak Lal – každý měsíc mi posílal články. Nemám ho. Takže takových lidí ubylo. Ale z mého úplného okolí, já bych v rodině nebo blízkém okruhu ani nehodnotil.

O čem budou tyto volby? Budou zase „osudové“, jak se říká pokaždé, nebo se letos na podzim něco opravdu změní?

Já se zdráhám říci, že tyto volby budou zlomem. Naopak mám strach, že tyto volby nebudou zlomem. Bojím se, že budou únikem od vážných témat k nevážným.

A to?

Žádná strana nebude mít odvahu zvednou vážná témata, jako je sebedestrukce Západu, covidismus, klimatismus, genderismus a všechny tyto věci. Kolem těchto velkých témat se bude chodit po špičkách, strany se budou bát, aby náhodou neztratily nějakého voliče, a bude se mluvit o zástupných tématech, takže volby nic nepřinesou. Tím nemyslím, že nemohou změnit jméno člověka, který bude sedět ve Strakově akademii. Může to být lepší, může to být horší, já osobně se děsím, kdyby významně větší vliv získali Piráti, kteří by nás vrátili o třicet let zpátky. Babiš–Antibabiš, Zeman–Antizeman, to nejsou skutečná politická témata. Stejně tak je nesmysl umělé téma, zda patříme na Západ, či na Východ, protože jsme na Západě, vždycky jsme na něm byli a jsme jeho plnou součástí.

Tomu nerozumíme. Bojíte se pirátů, a zároveň říkáte: Volby „o ničem nebudou“. Přitom právě piráti jsou u nás nositeli onoho progresivismu a „woke“, tedy „probuzeného“ či „uvědomělého“ přístupu k životu, jenž dle konzervativců zcela destruuje západní civilizaci.

Toto beru jako danost, která se těmito volbami nijak zásadně nezmění. Tady dochází k nějaké změně, ale žádný z politiků není připraven se s tím utkat a vzepřít se tomu. Proto necítím zlom, bude to pokračování dnešních tendencí. Ano, ministrem životního prostředí může být ještě větší šílenec, než je dneska, a Maláčová se může třeba stát ministryní financí. Asi znáte moje sloveso „promaláčovat“ – a to by v takovém případě bylo pochopitelně ještě snazší.

Ale když ostatní partaje začaly na Piráty útočit, tak ti popřeli svá nejradikálnější stanoviska a snaží se důsledně budit dojem, že všichni jsme součástí jednoho pelotonu...

Ano, souhlasím. Myslím, že žijeme v mimořádně konformní společnosti, jaká tady nebyla desetiletí nebo ještě více. Jakákoli odlišnost od hlavního názorového proudu je okamžitě kritizována a penalizována a zejména politici se již vůbec neodváží vystoupit z řady. Největší výhodu pak mají ti, kteří nemají žádné názory – jako třeba pan Babiš. To neříkám jako útok na jeho osobu, ale prosté konstatování – on nemá klasicky vybudované politické názory, a tím pádem nemá problém své výroky měnit a odvolávat. Spousta lidí vidí naději v tom, že bude svržen Babiš. Ale já nevidím žádnou naději v tom, kdyby byla zvolena paní Pekarová, říkám schválně pirátka Pekarová. Pan Babiš aspoň nějakou dovednost něco řídit v životě prokázal.

Není zatím obecnější otázka, že programy politických stran se takřka neliší? Není to tak, že velké společenské konflikty spojené s industrializací a urbanizací, na nichž současné politické strany vyrostly, jsou „vyřešené“ nebo utlumené, a proto strany nikoho nelákají, místo statisíce členů jich mají stovky či jednotky tisíc? A naše demokracie, která je na systému soutěže politických stran založená, je tím pádem v jistém rozvalu?

Ano, totální rozpad systému politických stran je podstatou současné krize. Strany jsou nevyhraněné, nedefinované, a protože jsou nedefinované, tak vlastně ani nemohou mít politický program. V tomto si myslím rozumíme. Onen velký sociální konflikt se někam posunul a ztratil palčivost, ale máme x nových, neméně závažných společenských témat, která jsem zmínil na začátku, ale strany se je bojí zvednout. A přitom to jsou témata vysoce ideová a vysoce politická. Proto budou volby o ničem, i když se změní předseda vlády. Ačkoli tu témata jsou, nikdo se je neodváží zvednout.

Ale proč je nikdo nezvedne? Vězení za názor nikomu nehrozí...

Myslím, že vězení začíná hrozit, nejen v Americe. Ale to není podstatou odpovědi. Abyste mohl zvednout nějaká témata, musíte mít odvahu, nějaké vůdčí schopnosti, musíte kolem sebe shromáždit lidi a musíte mít samozřejmě kompletní program, nejen tu základní myšlenku. A to tady chybí. Politici už skoro třicet let akceptovali zcela mylnou myšlenku, že už neexistuje levice a pravice. Proto jsme v takovém marasmu, kde je spousta stran, ale nijak zásadně se neliší. Chybí nám tu nějaký Orbán.

Máme čím dál slabší politické strany, které už dávno neschůzují v každé vesnické hospodě. Vy sám jste se kdysi smál, že nemáte skoro žádnou moc, jen máte jistý vliv. Střih: Andrej Babiš, byznysový žralok s fantastickým mocenským apetitem, přesto nedokázal za osm let coby ministr financí a premiér vyměnit ani šéfa ČEZ, ani šéfa VZP. Kdo tady tedy vládne? Máme tu dobrou rovnováhu moci, nebo rozpad jakéhokoli politického řízení?

Správně jste citovali mé výroky, že jsem nikdy neměl pocit moci, ale spíše vlivu. To, že jsem často převálcoval názorově některé členy vlády, bylo spíše tím, že mnozí žádné názory neměli. Ale naší hlavní potíží je bezmoc. Tady vidím kořeny už u Václava Havla a jeho naprosto nesmyslného hesla „Moc bezmocných“, které postupně prorostlo až k tomu, že tady vlastně nikdo nemá žádnou moc. Což vlastně popírá jakoukoli přirozenou hierarchizaci společnosti. Já jako premiér, předseda parlamentu ani prezident jsem vůbec neměl šanci a odvahu si zavolat šéfa BIS! Nevím, zda vzpomínáte na mé zoufalé problémy zaplnit Ústavní soud. Václav Havel je deset let předtím jmenoval všechny najednou, já musel doplnit deset soudců – a Senát mi jednoho za druhým blokoval. Nakonec jsem musel jmenovat s prominutím podřadné kandidáty, jen aby někdo prošel. Abych to shrnul: tento pokus naší modernosti zrušit jakoukoli hierarchičnost, pokus, jenž se skrývá i v heslu Moc bezmocných, nás zavádí do zhouby.

Nadhodil jste míček a musíme smečovat: Ústavní soud posledních patnáct let čím dál více vstupuje do politiky – rozhoduje o takových věcech, jako je výše poplatků ve zdravotnictví či výše důchodů, což jsou pojmy které s ústavním pořádkem a dělbou moci nemají nic společného. A hlavním protagonistou těchto už desítek politických kauz je předseda soudu a bývalý politik, jehož jste do čela soudu jmenoval právě vy. Nevyčítáte si to?

To je několik témat. Nevím, proč začínáte posledními patnácti lety – on Havlův Ústavní soud byl neméně politický. A co já jsem s Ústavním soudem vytrpěl v devadesátých letech, asi není třeba připomínat. Pak se ptáte na pana Rychetského. Já jsem tak strašně záviděl Americe! Tam je asi dva tisíce univerzit, na nichž je asi pět tisíc ústavních právníků, s publikacemi, bezúhonným životopisem a tak dále. Kolik myslíte, že tady bylo na začátku tohoto století ústavních právníků nebo soudců schopných rozumět skutečně principiálním věcem, které musí ÚS rozhodovat? A do toho mi Senát, kde měla mimochodem většinu Topolánkova ODS, zabíjel jednoho kandidáta za druhým. Takže já jsem musel jmenovat několik lidí kteří na tu práci nestačili, protože kvalitních bylo málo, a ještě mi z nich většinu Senát zabil. A Pavel Rychetský byl bezpochyby člověk schopný něco řídit, schopný reprezentovat Českou republiku, schopný vést mezinárodní jednání a tak dále... A v tomto zoufalství Rychetský jednoznačně vyčníval. Navíc, přiznejme si, Ústavní soud je svým způsobem skutečně politický orgán, není součásti soudní soustavy a Rychetského porozumění politickému procesu bylo bezpochyby plus. To, že za 18 let svým způsobem zkameněl a prosazuje své sociálnědemokratické priority, je jiná věc. Ale já si to nevyčítám, to je prostě děj, který nemůžete anticipovat. Navíc já jsem na rozdíl od ostatních prezidentů neprosazoval své chráněnce. Neprosazoval jsem vysloužilé ódéesáky, ale prosadil jsem vysloužilého sociálního demokrata Rychetského a vysloužilého lidovce Miloslava Výborného.

Takže nelitujete.

Ne, nelituji. Navíc jsem přesvědčen, že ten problém je víc koncepční než osobní. Já jsem v principu odpůrcem ústavního soudnictví, jsem přesvědčen, že Ústavní soudy celého světa si po vzoru amerického Nejvyššího soudu uzurpovaly mnohem více pravomocí, než by měly. Takže ten problém je primárně koncepční a systémový, teprve v druhém plánu osobní. A že se z Rychetského vyklubal mimořádně autoritativní člověk prosazující své politické názory, je jiná věc. Myslím, že to do značné míry souvisí s tím, že mnozí ekonomové už za komunismu četli a hltali západní ekonomii a skrze třeba „kritické recenze“ mohli myšlenky západních ekonomů předávat dál. Mezi právníky, kteří žili tady, nevím o nikom, kdo by byl tak intenzivním způsobem v kontaktu třeba s anglosaským právním myšlením. Myslím že v tomto ohledu obecné právní myšlení hluboce zaostávalo, zaostává – a doplácíme na to doteď.

Martin Zvěřina, Petr Kamberský, Lidové noviny, 20. července 2021


60
Volby 2021 - Budou o něčem?
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

59
Václav Klaus: Myšlenky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

58
Podtrženo – Výpisky z četby let 1970-2020
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku