23/06/2021
Rozhovory
Narozeninový rozhovor Václava Klause pro deník Právo


Slavíte osmdesátiny, z toho přes třicet let v české vrcholové politice. Kdy a jak to pro vás začalo?

Můj vstup do české politiky se udál v listopadových dnech roku 1989 a velmi rychle jsem se z pouhého pozorovatele stal součástí užšího vedení Občanského fóra. Od toho se odvíjel logicky a samovolně každý další krok. Druhý takový okamžik byl září 1990, kdy jsem opravdu bezelstně přišel na hostivařský sněm OF, kde se na mě vrhli delegáti z regionů, kteří už nechtěli beztvarou, amorfní masu OF a samozvané lídry, kteří nebyli nikým zvoleni. Ti mě začali přemlouvat, abych kandidoval na předsedu OF. Což byla funkce, která do té doby neexistovala a implicitně se předpokládalo, že takovým předsedou je Václav Havel. Když jsem byl zvolen, tak přišla těžká noc. V plné nahotě mi došlo, že jsem se posunul z odborného ministra financí do politiky v nejužším slova smyslu. To byl asi ten nejvýraznější moment.

Občanské fórum vznikalo hodně organicky, dá se říct „z ničeho“. Jaký to byl proces?

Vznikalo z ničeho, ale samozřejmě takovou věc vždy ovlivní skupinka připravených a ochotných. To byl svět kolem Václava Havla.

Ekonomická transformace je jeden ze stěžejních bodů vaší politické, předprezidentské kariéry a dodnes se o ní vášnivě diskutuje. Tehdy spolu soupeřily dvě cesty, jak privatizovat státní majetek. Protlačil jste myšlenku kuponové privatizace oproti jiným cestám, které prosazoval například tehdejší premiér Petr Pithart. Jak na ty střety vzpomínáte?

Byla to alfa a omega mého tehdejšího života. Ale upřesnil bych, že jakkoli považuji ekonomickou transformaci za zásadní věc, klíčové pro mě je, že se uskutečnila transformace politická. Tím, že se velmi rychle podařilo opustit myšlenku občanské společnosti a nejrůznějších hnutí, se položil základ normálního fungování naší země. Byl to zásadní krok a ten byl způsoben tím, že jsem se stal předsedou OF a řekl, že to takhle nemůže dlouho fungovat. Před několika dny jsem vydal knihu, která je sbírkou mých přednášek k ekonomické transformaci. Je to jeden z mých dárečků k tomuto mému osmdesátému výročí. Je to shrnutí mých pohledů na předlistopadovou éru, předchozí reformní pokusy a na jasné přesvědčení, co chceme vybudovat. Popírám, že zde byly nějaké dvě cesty. Žádná druhá cesta nikdy nebyla. Byli různí kritikové té první cesty a lidé, co předstírali, že je nějaká druhá cesta. Pan kolega Pithart to tvrdí pořád, ale myslím, že to v nedávném rozhovoru pěkně zformuloval tehdejší ministr hospodářství právě Pithartovy vlády Karel Dyba. Explicitně řekl, že žádná „Vlasákova reforma“ neexistovala. Žádný text, žádný dokument na toto téma nebyl předložen, ve vládě, ve které seděl, nikdy nic takového projednáváno nebylo. Bylo jen zpochybňování jasné cesty k tržní ekonomice. Zpochybňování toho, že se musí jít rychle, jinak se staré struktury zabetonují ve svých dosavadních funkcích. Rezolutně ale říkám, že žádný protikoncept neexistoval.

Ke kuponové privatizaci ovšem neodmyslitelně patří jevy jako vytunelování Harvardských investičních fondů Viktorem Koženým, kde mnoho lidí přišlo o peníze.

Společenská změna, které se zúčastnilo se svým vlastním rozumem a vysokou mírou svobody patnáct milionů lidí, není šachová hra. O tom, jestli z investičních fondů byl jeden takový a druhý makový, já nemohu nic říci. Nikdo z nás nemohl dát ruku do ohně za osobnostní profily všech účastníků transformace. To je sen nepraktických politiků. Transformaci jsme dělali my, tato země, s tím, jací jsme. Někdo byl hodnější a čestnější, někdo méně hodný a méně čestný.

Jeden ze symbolů privatizace devadesátých let byl nepochybně nedávno zesnulý Petr Kellner. Viděl jste v něm už tehdy předobraz úspěšného velkopodnikatele?

Já si neuvěřitelného výkonu Petra Kellnera nesmírně vážím a nemám jediné negativní slovíčko, které bych k němu chtěl říkat. Ale musím říct, že Kellner nebyl významná osobnost devadesátých let. Jeho jméno dlouho nebylo známé. Byli známí jiní viditelní hráči jak na straně souhlasné, tak nesouhlasné. Kellner byl pracující člověk, který potichounku, pilně, pečlivě, tvůrčím způsobem budoval své impérium. Nedostával se do médií, proto ho člověk neměl ani důvod výrazně znát.

Mluvil jste o tom, že rozpad Občanského fóra a následné založení ODS předznamenaly českou politickou transformaci. Tehdy proti vám stáli lidé blízcí Václavu Havlovi, kteří vytvořili Občanské hnutí. V čem spočíval váš hlavní rozkol?

Od začátku jsem byl přesvědčen o omylu teze, že svět může fungovat bez politických stran. Myslím, že se nám velmi rychle podařilo vytvořit jasnou strukturu pěti stran. Jedna byla krajní levice, to byli komunisté, normální levice, to byli sociální demokraté, pak byla ODS, vedle nás stála ODA, což byla spíš zhrzená skupinka lidí, kteří mysleli, že mají na víc, a pak věčně středová strana, to byli lidovci. Já jsem jásal a jezdil po celém světě, říkal jsem, že máme politické strany s normálními názvy! Nemáme „hnutí proti někomu“ nebo „za něco“. Přijali jsme standardní strukturu zásadních světonázorů. Bohužel to brzy vzalo za své a dnes už u nás nic takového není.

Rozpad OF ale musely provázet emoce, vzpomínáte si na nějaké škorpení?

To dnes není podstatné. Byli tam lidé, kteří měli pocit, že si zasloužili mít rozhodující pozice v naší zemi na věky věků. Najednou byli překvapeni, že to tak úplně není. Někdo se zlobil víc, někdo méně. Někdo to nepřijal dodnes.

Jak zpětně vzpomínáte na osobnost Václava Havla? Dnes jste oba označováni za velké protivníky, ale v devadesátých letech to tak navenek nevypadalo.

Nevidím důvod, abych dnes otevíral pokličku doutnajících sporů s Václavem Havlem. Svět jsme oba opravdu viděli jinak. On nechtěl politické strany, myslel, že nastane idylická občanská společnost. Neměl rád trh. Intelektuálové jeho typu trh nemají rádi, protože je neocení. Mají pocit, že jejich hodnota je daleko vyšší než jejich cena na trhu. To byl velký problém. Nicméně silnou stopu u nás zanechal. Jeho následovníci u nás pořád jsou.

Myslíte, že ona nepolitická politika, která je Havlovi často připisována, je dnes v českém politickém prostředí určující silou? Dříve jste něco takového naznačil.

Dnes nikdo termín nepolitická politika nepoužívá, proto je sporné, abychom ho dnešnímu světu vnucovali. Dnes vidíme odpor proti standardním politickým stranám, to bezesporu. Vždycky jsem říkal, že si přeji ideologicky dobře definované politické strany. Když nemají zásadní ideovou strukturu, je to povrchní názorová změť, což se týká dnešních politických stran. Jejich prototypem je jak Babišovo ANO, tak piráti, STAN, TOP 09 a celá řada dalších.

Vy jste byl vždy velkým obhájcem devadesátých let, dnes se často poukazuje na kontroverzní momenty té doby. Stojíte si stále za tím, že všechno, alespoň to, co jste mohl ovlivnit, bylo tehdy v pořádku?

Ten váš dovětek „co jste mohl ovlivnit“ je důležitý. Člověk přece nemohl ovlivnit všechno. Byl jsem předsedou vlády, která má x ministrů z různých politických stran. Byl jsem předsedou politické strany, která má rovněž svou vnitřní strukturu. Nebyl jsem ale diktátor, který by mohl určovat všechno, jako na tom šachovém plátně. Takhle svět neběžel. Určitě se něco mohlo udělat jinak, ale naše konání bylo kombinací tisíce vlivů, které působily současně. Už mě unavuje to neustále opakovat. Uvnitř vaší strany vznikne skupinka politiků, kteří přijdou s nějakým nápadem. Vy si myslíte, že je to naprostá blbost, ale ta skupinka politiků to pošle do Sněmovny. Vláda sice řekne, že to nepřichází v úvahu, ale Sněmovna to just schválí jen proto, aby bojovala s Klausem. Vy jste potom podepsán pod zákonem, proti kterému jste od začátku protestoval, ale už to není komu říkat. Proto odmítám jednoduché, triviální představy o chybách. Proces, který jsem právě popsal, není chyba. To je politická realita, kterou jste mohl ovlivnit jen do jisté míry.

Přesto se v ČR nějakým způsobem ztratily stovky miliard. Některé kauzy, jako například OKD či Mostecká uhelná, rezonují dodnes a stále se je nepodařilo uzavřít.

Na jedné straně o tom nonstop píšu, jezdím po světě a vydávám knížky, na druhé straně se mi to nechce neustále rozebírat v rozhovoru v jedné větě. Ať si někdo přečte mou knihu a bavme se o konceptu. Pro Právo jsem už určitě použil větu ruského expremiéra Gajdara „byl jsem jen premiér, nebyl jsem car“. To je nesmírně důležité.

Jak dnes hodnotíte postavu Zdeňka Bakaly? Váš nástupce Miloš Zeman má k němu silně negativní vztah, sdílíte jej?

Bakala byl jedním z mých úhlavních nepřátel. Bylo to samozřejmě v momentu souboje o kapitálové fondy a kapitálový trh. Věděl jsem, že kapitálové trhy mohou u nás vzniknout pouze dlouhým evolučním procesem. Ekonomika k tomu musí dospět, ekonomické subjekty musí mít jasné pozice, vlastní kapitál a tak dále. Implementovat kapitálové trhy do ekonomiky, která nic takového nemá, jsem považoval za hrubou chybu. Bakala byl jeden z vůdců, který věděl, že když ty mělké kapitálové trhy zavedeme, tak tihle „Bakalové“ v nich budou fungovat jako žralok v malém rybníčku, zahubí ostatní ryby. O tom jsme měli v letech 1996–1997 velké spory. Byl jeden z lídrů natěšených bankéřů, kterým bylo úplně lhostejné, co se stane s ČR a českou ekonomikou, chtěli jen maximalizovat své zisky. Já jsem věděl, že to takhle jednoduše nemůžeme povolit. Co všechno udělal a neudělal s OKD, to je pro mě detail, který investigativně nezkoumám.

Máte i dnes pocit, že rozpad Československa v roce 1992 byl správným krokem?

Podívejte, já byl odchovanec žití v Československu. Moje manželka je Slovenka, na Slovensko jsem jezdil víc než kdokoliv jiný. Deset let jsem hrál československou basketbalovou ligu. Znal jsem Slovensko podstatně víc než průměrný Čech, proti Slovensku jsem nic neměl. Čechoslovakisté pořád žijí v divné nostalgii, ale to podle mě není nostalgie po Československu, ale po tom, že v té době zastávali významné politické funkce. Nic jiného v tom opravdu není. Dlouho jsem myslel, že se mi podaří Slovensko udržet. Byl jsem jediný politik, který šel kandidovat na Slovensko. Mluvil jsem v Popradu, Prievidzi, Nitře a podobně na náměstích. Dokonce jsem na Slovensko přivedl i ODS. Usiloval jsem o to, abychom společný stát udrželi, ale pak jsem zjistil, že to není možné. Že Slovensko si přeje mít onu pověstnou hvězdičku na vlajce EU. Pochopil jsem, že není důvod Slovensku v bránit, tečka.

Dalším takovým milníkem byl pád vaší druhé vlády. Tomu v roce 1997 předcházel tzv. sarajevský atentát, kterému předcházela kauza nejasného financování ODS.

Neodmítám to, ale nevidím relevanci, proč o tom hovořit. Nonstop se objevují zprávy o problémech s financováním politických stran. Toto téma se pořád vynořuje. Ano, tehdejší vedení ODS, tedy hlavní kancelář, udělalo pár naprostých hloupostí. Já v té době řídil vládu, bojoval jsem s německým kancléřem Helmutem Kohlem o Česko-německou deklaraci, bojoval o vstup do EU a do NATO, jezdil po světě, lobboval za to, aby nás tam vzali, a toto jsem vypouštěl. Takže jsme tam dosadili právníka Libora Nováka, který se nám zdál zárukou správného jednání, a on udělal pár naprostých blbostí. To nemám sebemenší důvod omlouvat. Sarajevský atentát ale nebyl o financování ODS, to byl politický souboj par excellence.

Pamatujete si ještě na to, když vám vaši tehdejší kolegové Jan Ruml a Ivan Pilip volali do Sarajeva a vyzvali vás k odstoupení z čela vlády?

Samozřejmě. Sarajevo je jediné město, kde jsem cestoval jen v obrněném transportéru. Tehdy bylo ještě ostřelováno z hor, takže na letiště přijel obrněný transportér, bydleli jsme v napůl rozbombardovaném hotelu a pak jsem ještě jel navštívit velitele jednotek KFOR, tam jsme jeli také v transportéru. Tehdy byly počáteční mobily, ne každý ho měl, takže telefonáty byly dost absurdní. Já bych okamžitě sedl na letadlo a jel do Česka, ale letiště bylo každou noc ostřelováno a letadlo muselo okamžitě po přistání přeletět někam jinam a čekat na bílý den. Vím, že spousta lidí to interpretovala správně jako podraz, zradu, zákeřné jednání. To je jedna dimenze této věci. Já to ale chápal jako navýsost politický střet uvnitř ODS, uvnitř koaliční vlády a zejména s prezidentem Havlem. Že k tomu využili Sarajevo, když jsem nebyl doma, to je de facto irelevantní.

Posléze se v roce 1998 konaly předčasné volby a z nich vzešla tzv. opoziční smlouva s ČSSD. Podle některých šlo o krok, který na mnoho let dopředu uškodil české politické kultuře.

Myslím, že je to naprostý nesmysl, který šíří lidé, kteří spadli z výsluní a nemohli se s tím vypořádat. Tehdy bylo takové rozložení politických sil, že nebylo možné utvořit nic než velkou koalici, což pro první dvě strany (ODS a ČSSD) a jejich voliče vůbec nepřipadalo v úvahu. Jediné řešení byl vznik menšinové vlády na základě dohody s někým, kdo tu menšinovou vládu bude tolerovat. Standardní politické uspořádání, dnes máme v Evropě několik menšinových vlád. Udělali jsme srozumitelnou věc, že jsme přesně deklarovali, za jakých podmínek budeme vládu tolerovat. Proti tomu nelze nic namítat. Namítali jen ti, kteří politicky prohráli, a jejich spřátelení novináři. Samozřejmě i prezident Havel, protože to nebylo s jeho požehnáním.

ODS a ČSSD šly tehdy silně proti sobě, stejně jako jejich lídři, tedy vy a Miloš Zeman. Proto působilo přinejmenším zvláštně, když se pak dva největší protivníci spolu domluvili.

A to je minus, nebo plus? Já myslím, že je to plus. V naší šílené politice bychom potřebovali, kdyby se politici byli schopni dohodnout. Říci, že mají na věci rozdílné názory, ale že je potřeba, aby země šla dál, tak uděláme řešení. V roce 1998 se stala opoziční smlouva, ale totéž proběhlo v roce 1996 (ČSSD tehdy tolerovala menšinovou vládu ODS, ODA a lidovců), jen s tím rozdílem, že to první se stalo za přítomnosti Václava Havla v místnosti a to druhé se stalo za jeho zády. Jestli je toto kritériem správna na věky věkův, tak budu vždy trvat na tom, že není.

ODS jste založil, byl jste za ni předsedou vlády a prezidentem, posléze ji opustil a byl k ní velmi kritický. Můžete zhodnotit ODS poté, co jste přestal být jejím předsedou, a vaše tři následovníky v jejím čele?

Nemám pocit, že mám hodnotit ODS. Já se s ní neidentifi-kuji a je mi lhostejné, co se s ODS děje, i když je to smutné. Mirek Topolánek byl pro mě člověk jiného stylu, jiného uvažování. Od začátku jsem uvnitř ODS bojoval s „Topolánky“, jichž byl nejvýraznějším představitelem. Vždy jsem mu říkal, že jsme ODS, Občanská demokratická strana, a že oni chtějí vytvářet OPS, Občanskou podnikatelskou stranu. Tady začal určitý rozkol ideového typu. Nečasovo šéfování ODS moc komentovat nechci. Doteď jsem ho považoval za slušného a názorově pevného člověka, ale ukázalo se, že asi super buňky na vedení strany neměl. Názorově s ním ale nemám sebemenší spor. Rozumíme si dodnes a bylo to od první chvíle, kdy jsem ho viděl. V devadesátých letech jsem kandidoval na severní Moravě, přijel jsem někam na Rožnovsko. Leckdy jsem na takových mítincích zvedal oči v sloup, když jsem slyšel, co ten člověk za mnou, kterého jsem v životě neviděl, mluví, ale tady jsem najednou pochvalně přikyvoval. Byl tam jakýsi mladíček Petr Nečas a jím jsem byl naprosto oslněn. Byli jsme potom někde na večeři a já jel do dalšího okresu. Ptal jsem se ho, jestli ho uvidím další den, protože špičky kandidátky se mnou cestovaly, a on odpověděl, že ne, že je až vzadu na kandidátce, a mně to přišlo hrozně líto. O Petru Fialovi nechci mluvit. Fiala není ódéesák. V ODS nikdy nebyl. Zlí jazykové tvrdí, že se stal předsedou ODS ještě předtím, než do ní vstoupil…

Ve skutečnosti to bylo krátce poté.

To už je jedno, jestli to bylo minutu předtím, nebo minutu poté, to už na věci nic nemění. S ODS neměl nic společného. Byl to brněnský politolog, evidentně pravicový. Známá teorie o tom, jestli by literární kritik uměl napsat literární dílo, je přesně prototyp Fialova problému. Za charismatického, nápaditého lídra ho v ČR nepovažuje snad nikdo a myslím, že ani členové ODS ne.

Jak se vůbec může stát, že se zakladatel strany neidentifikuje s její současnou podobou?

Ta strana se posunula, zlevicověla, zhavlovatěla, naskočila na nejrůznější -ismy současného světa. Představa, že její dnešní předseda řekne, že sice nejsme pro zelenou ekonomiku, ale když už to bylo všude v Evropě přijato, tak k tomu už nebudeme nic říkat – k tomu se už nedá nic říct.

Opět zpětně viděno, počínal byste si dnes jinak, kdybyste měl před podpisem Lisabonské smlouvy?

Lisabonskou smlouvu jsem mohl nepodepsat a odejít z politiky, ale myslím, že jsem udělal dobře, že v tom politickém životě ještě nějakou roli hraju. Lisabonskou smlouvu by podepsal každý můj libovolný nástupce minutu po vstupu do úřadu. I kdyby třeba ještě nebyl zvolen, tak bychom změnili Ústavu a podepsal by to předseda vlády nebo Sněmovny nebo Senátu. Nešlo nic jiného dělat. Jediná varianta byla něco za to získat. Budoucí vlády ale na to rychle zapomněly a nic jsme z toho neměli.

Tehdy jste říkal, že naše členství v EU nemá alternativu. Byl byste dnes pro czexit?

To strašně záleží na časové dimenzi, kam tu otázku zasadíme. Trvám na tom, že mé výhrady vůči EU byly stejné v roce 1991, 1994, 1998, stejně jako v roce 2021. Považuji ji za tragický omyl evropské historie. Musím ale vzít realitu. Abyste mohl něco prosadit, musíte mít politickou podporu a tehdy nebyla jiná cesta. Byli jsme mladá, nová, postkomunistická země a nemohli jsme si vyskakovat. Kdybych rezolutně trval na nevstupu do EU, bylo by to vnímáno jako věta, že se Klaus paktuje se všemi nacionalisty Evropy, s Miloševičem a Lukašenkem. Nešlo bouchnout do stolu. Jestli to někdo nechápe, nezná dějiny. Chtěli jsme být součástí svobodné Evropy a jinak to nebylo možné. Dnes je to ale trochu jiné. EU udělala řadu veletočů, Lisabonskou smlouvou se kvalitativně změnila. Spousta lidí u nás není schopná o EU diskutovat racionálně politologickým způsobem. Muselo by se stát něco fatálně dramatického, aby to lidi pochopili. Kdybych to přirovnal k pádu komunismu, tak někteří naivkové si myslí, že jsme už v roce 1988 a že do „listopadu“ už mnoho nezbývá. Já si myslím, že jsme spíš v roce 1951.

Mnoho stoupenců se od vás odvrátilo po kontroverzní amnestii a abolici ke konci vašeho prezidentského období v roce 2013. I za ní si nadále stojíte?

Absolutně, bez vteřinky váhání. Útok na mě byl opět jen politický souboj s Václavem Klausem, který s podstatou amnestie neměl vůbec nic společného. Spustili ho lidé, kteří text amnestie nikdy nečetli. Boj s Klausem je národním sportem už dobrých třicet let. K osmdesátinám vydávám tento týden čtyři knížky a jedna se právě tématu amnestie týká. Jsem přesvědčen, že amnestie byla standardní, byla jen ukradena a politicky zneužita.

Loni jste při rozpuku pandemie covidu-19 vyzýval k občanské neposlušnosti. To bylo velmi neklausovské, proti tomu jste přece vždy bojoval.

K občanské neposlušnosti se přece vždy vyzývá v situaci, když máte pocit, že standardní politikou nemůžete nic změnit a když vidíte, že máte beznadějnou vládu. Tato vláda beznadějná je, stejně jako opozice. Pak nezbývá než protestovat jinou cestou.

Kde jinde ale vlády a politici zvládali pandemii výrazně lépe? Pokud označujete vládu za beznadějnou, co by byl nadějný přístup?

Myslím, že naše vláda i vlády srovnatelných zemí se při řešení covidové epidemie totálně pomýlily a zvolily principiálně špatná, plošná restriktivní řešení typu lockdownů a roušek. Tudy cesta prostě nevede. Specifikovat sekvenci kroků, které mohly vést k lepšímu řešení, by bylo na jinou debatu a jiný rozhovor. Plošná opatření, vyvolávání paniky a strachu vedou k tomu, že lidské oběti, které jsou nenulové a není důvod je podceňovat, jsou menší než kolaterální, vedlejší ztráty, které vyvolaly absurdní kroky státu. Jsem stoprocentně přesvědčen, že to druhé je horší než to první.

Těch třicet tisíc obětí pandemie v ČR ale nejde takhle jednoduše odbýt.

Neříkám, že tyto oběti nebyly, ale to už byste mě vtahoval do vážné debaty o covidu. Já jsem o tom napsal dvě knihy, nechci to zúžit na jednu větu. Začali bychom polemikou „na covid a s covidem“, polemikou o statistických řadách, o tom, jestli náhodou nebyla nějaká věková bublina mých vrstevníků, kteří dnes umírají. Mám na to pevné názory, ale nemůžeme to zúžit. Jsem přesvědčen, že vedlejší ztráty přesahují zdánlivě první ztráty v oblasti lidského zdraví a lidských životů.

Nedávno jste řekl, že se někteří lidé bojí vašeho návratu do politiky. To mi skoro znělo, jako byste takový návrat už plánoval.

Kdybych dnes vzal poštu, mohl bych vám přinést dnešní dopis jednoho známého Čecha žijícího ve Velké Británii, který mi píše, že co na mě šijí, je jasné potvrzení, že se mě bojí, že je to potvrzení mé politické síly. Ano, myslím, že se toho někteří děsí. Vedle nekandidátů na prezidentskou funkci, kteří za sebou nemají v životě nic, co by je opravňovalo k tomu, aby vůbec do souboje o Hrad mohli vstupovat, je to přirozená myšlenka. Nedávno jsem mluvil s bývalým slovenským velvyslancem Petrem Weissem, který mi říkal, že naší zemi závidí, že máme pořád prezidenta s příběhem. Přesně jsem porozuměl tomu, co chce říct. My tu nemáme Kisky a Čaputové, kteří za sebou nemají žádný životní příběh, který by je kvalifikoval k tomu, aby vůbec mohli vstoupit do prezidentského souboje. Myslím, že prezident by měl být „člověk s příběhem“, a mezi kandidáty nikoho takového nevidím.

Zvažujete tedy, že budete znovu kandidovat na Hrad?

Znovu opakuji, že to v žádném případě nemohu vyloučit. Že bych se ale dnes připravoval na to, že budu někam kandidovat, to ne. Sice mě asi tisíc lidí láká do sněmovních voleb, ale myšlenku, že bych v osmdesáti letech trávil zbytky svého mladého věku v Poslanecké sněmovně a hlasoval tam dvanáct hodin denně, to po mně ani můj nejhorší nepřítel snad nemůže chtít.

Ani hnutí Trikolóra, které založil váš syn, by vás neulovilo ke kandidatuře do parlamentu?

Přiznám se, že jsem o tom se svým synem docela často diskutoval. Nedospěli jsme k defi-nitivnímu závěru. On ale mezitím odstoupil, takže to přestalo být jakkoliv aktuální.

Jan Martinek, Právo, 19. června 2021


59
Václav Klaus: Myšlenky
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

58
Podtrženo – Výpisky z četby let 1970-2020
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

57
Free Society Fatally Endangered
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku