Editorial

Škola byla až donedávna místem, kde se dětem z různého prostředí dostávalo víceméně stejného přístupu. Ať už byly jejich domácí poměry uspořádané, či neuspořádané, ať už byly finančně i jinak zabezpečené dobře, či nikoli, škola tyto rozdíly do značné míry smazávala, byť pochopitelně ne úplně. Po usednutí do školní lavice se dětem dostávalo rovného přístupu k základnímu vzdělání bez ohledu na jejich rodinné zázemí. Že to tak má být, že poskytnutí této základní startovní pozice pro život, je veřejným zájmem se shodovala levice s pravicí, konzervativci a liberálové, nebyl v tom rozpor. To vše po roce, kdy je prezenční výuka prakticky suspendována, jakoby už neplatí. Paragrafy zákona o povinné školní docházce, svou podstatou vlastně jedny z nejsociálnějších norem, nejsou prakticky naplňovány (viz graf měsíce). Nůžky mezi dětmi se za ten rok rozevřely, což se neobejde bez společných dopadů. Myslí si to řada respondentů, kteří odpovídali na anketní otázku o budoucnosti českého školství po skončení lockdownů.

O důsledcích nejen obřích rozpočtových deficitů se v úvodním textu rozepisuje Jiří Weigl. „Inflace je v této situaci nevyhnutelnou budoucností, která jediná může redukovat zadlužení a obnovit rovnováhu na úkor úspor obyvatelstva. Bylo tomu tak vždy v přelomových dobách a dobře víme z historie, že žádný nadměrný válečný vládní dluh nebyl nikdy neinflačně splacen.“

V závěru si pak přečtěte recenzi Václava Klause na knihu Kronika ohlášené krize německého publicisty Paula Schreyera. Inspirativní četbu a klidné jarní dny.

Filip Šebesta