Tragická smrt Petra Kellnera zasáhla nejen mne, zasáhla celý Institut Václava Klause, ale zasáhla každého, komu šlo a jde o naši zemi a její ekonomiku. Pro nás, kteří jsme ho znali, je to obrovská ztráta lidská (a osobní). Našel jsem na svém mobilním telefonu SMS z 26. února, ve které mi přál rychlé uzdravení z covidu a dodal, že „průběhy této nemoci jsou nevyzpytatelné“. A domlouvali jsme se na brzkém setkání.

Nečekaně, tragicky, o desítky let předčasně odešel nejen nejbohatší Čech (což je charakteristika, kterou dnes zmiňují ti nepřejícní), ale i nejvýraznější symbol všeho pozitivního, co se u nás po roce 1989 událo ve světě nejen byznysu, ale i charitativní činnosti. Nechlubil se jí tolik jako mnozí jiní.

Petr Kellner dokázal unikátním způsobem využít šanci, kterou pád komunismu a následující ekonomická transformace a nezbytná rozsáhlá privatizace nabídla všem, kteří měli odvahu a rozhodnost tuto historicky neopakovatelnou šanci využít. Tato šance byla rizikem, ale umožnila i vytvořit velké dílo. To se Petru Kellnerovi podařilo.

Jeho úspěch daleko přesáhl hranice naší země. Jeho finanční skupina zaměstnávala stovky tisíc lidí v řadě zemí světa. Bylo to výsledkem jeho tvrdé práce a mimořádného podnikatelského talentu. Od většiny našich známých podnikatelů se lišil tím, že si dokázal uhájit své soukromí, že po celou dobu měla média problém získat jeho fotografii, že nebyl spojen s žádnými mediálními skandály a aférami.

Tvrdě pracoval. Troufal bych si jeho přínos a – paradoxně leteckou katastrofou i osud – přirovnat k jinému velikánu českého byznysu, k Tomáši Baťovi s jedním rozdílem. Tomáš Baťa sice také žil v nelehké době, ale byznys jako takový tehdy nebyl tak znevažován, jako je tomu u nás i v celém západním světě dnes. V posledních desetiletích bující nároková společnost bere výkon a produkci čehokoli za nepodstatné, za ocenění si nezasloužící. Nechce tvořit, chce přerozdělovat.   

Baťovi jeho mimořádný úspěch někteří jeho konkurenti také určitě nepřáli, ale tehdejší míra nepřejícnosti a závisti naštěstí ani zdaleka nedosahovala dnešní úrovně.  

Úloha jednotlivců je mimořádná a neopakovatelná. Přejme všem jeho – teď už musím smutně říci bývalým – spolupracovníkům, aby dokázali na to, co Petr Kellner vytvořil, navázat. Svou rodinu Petr Kellner před bulvárními médii chránil, proto ji méně známe. Jim musíme vyslovit nejhlubší soustrast.

Václav Klaus, Lidové noviny, 30. března 2021