08/03/2021
Rozhovory
Summing up Václava Klause z nové knihy IVK: Rozum proti kovidové panice


IVK se centrálním tématem naší doby – tématem Covidu a jím vyvolanými (nebo spíše jím ospravedlňovanými) plošnými restriktivními, karanténními a lockdownovými opatřeními, která pro zjednodušení nazývám kovidismem – zabývá nepřetržitě od okamžiku příchodu epidemie do naší země, tedy od března roku 2020. Učíme se za pochodu, ale azimut jsme měnit nemuseli. Věříme, že ani nebudeme muset.

Náš pohled a přístup je specifický v jednom smyslu. Zásadně protestujeme proti zužování diskuse tohoto tématu na jeho medicínskou dimenzi. Tím samozřejmě ani v nejmenším tuto dimenzi nepodceňujeme, ale odmítáme se nechat nálepkovat posměšnými výroky, že je podle nás Covid-19 jen jedna „chřipčička“. Odmítáme však zcela rezolutně, abychom byli covidem zaslepeni natolik, že přehlížíme, co se pod jeho pláštíkem (či v jeho stínu) odehrává. Že dochází v posledních desetiletích k neznámé míře potlačování lidské svobody, k obrovskému a agresivnímu vpádu státu do soukromí člověka, k potlačování, ne-li likvidaci institucí, na kterých byla založena demokratická společnost Západu.

Není pravda, že je všechno z toho, co se s námi a kolem nás děje, nezbytností pro vítězství v boji s covidem. Posoudit, jaký podíl dnešních státních zásahů v boji s covidem skutečně pomáhá a jaká jejich část je „pouhým“ zneužitím dnešní atmosféry ve společnosti, zneužitím dnešního strachu a dnešních nouzových stavů k provádění v dohlédnutelné minulosti nepředstavitelných zásahů do života člověka, není snadné. Strach a síla státní moci mnoha lidem zabraňují svobodně myslet. A navíc se lidé bojí trestu či společenské ostrakizace. O to více je naší občanskou povinností nenechat se umlčet. I proto vznikl tento sborník.

Už v polovině loňského března jsme připravili první větší diskusi o tomto tématu, která měla mít název „Nebagatelizujme ekonomické a společenské dopady koronaviru a paniky kolem něj“. Tuto akci však – přesně ve stejný den u nás zavedená – koronavirová opatření znemožnila. S odstupem deseti měsíců se dá říci, že jsme – už tímto názvem – zformulovali základní tón našeho uvažování o těchto věcech. Vždy nám šlo více o dopady vládami zvolených metod řešení koronavirové krize než o nemoc samotnou. Ta není a nemůže být naším tématem.

Od té doby jsme o covidu (ale i o ideologii, která se nad ním vytvořila a kterou nazývám kovidismem) vydali několik knížek a desítky článků, které náš výchozí postoj rozvíjely a vyargumentovávaly. Jednou z výraznějších, námi pořádaných, akcí se staly tzv. Rozmluvy na Hanspaulce v polovině listopadu s názvem „Přistupujeme k epidemii Covid-19 rozumně? Je míra omezení mezilidských kontaktů oprávněná?“ za účasti významných představitelů naší medicínské obce. Jistou zprávu o těchto rozmluvách poskytuje mnou tehdy napsaný interní zápis, který zde – s odstupem několika měsíců – otiskujeme:

„V období druhé fáze covidové pandemie proběhla na Hanspaulce poněkud opožděná diskuse o koronavirové epidemii. Opožděná proto, že byla původně plánována na 18. březen. Tehdy jsme se zalekli a diskusi neuskutečnili. Teď už je setkání tohoto typu více než opožděné. Debata o covidu rozděluje naši společnost a – jak bylo v diskusi zdůrazněno – ,prvně se medicínská problematika stala zásadním tématem politiky‘. Koronavirus jako politické téma dnes rozděluje naši společnost více než jiná témata.

V diskusi bylo konstatováno, že nový koronavirus tady je a bude, že nezmizí s vakcínami a že s ním budeme muset umět žít a přijmout ho jako jedno ze zdravotních rizik, i když ne jako nemoc s výsadním postavením v médiích, v politice a díky tomu i v hlavách milionů našich spoluobčanů. Diskutovala se nejen biologická (medicínská) stránka věci, ale i stránka společenská. Jeden z účastníků, přední reprezentant našeho zdravotnictví, mi ještě v noci po debatě poslal email, ve kterém byla i tato věta: ,Pro mě to bylo nesmírně obohacující setkání, při kterém jsem si uvědomil, že současná epidemie Covid-19 má vlastně malý medicínský rozměr, ale má daleko větší společenský a v současnosti i filosofický přesah‘. Sdělit právě toto bylo naším záměrem. Současně jsme se jako medicínští laici chtěli co nejvíce dozvědět o zdravotnické stránce věci.

Kdyby mělo z diskuse vzejít nějaké politické poselství, pak jím byl zásadní nesouhlas s plošností vládních restriktivních opatření. Jestli byla jejich plošnost omluvitelná v březnu 2020, následující měsíce měly být věnovány na promýšlení potřebné strukturovanosti těchto opatření. Heslo ,pracovat s rizikovými skupinami‘ je sice banální a téměř samozřejmé, ale pořád ještě ,systémově‘ realizováno není. Týká se to i testování, které je neoprávněně adorováno. Nejde jen o spolehlivost testů, ale i o to, že test s pozitivním výsledkem bez vyšetření lékařem je dnes automaticky považován za vyslovení diagnózy. A je to bráno jako argument pro další zesilování restriktivních opatření. Nemluvě o tom, že plynulý růst počtu pozitivních testů by měl být hlavně interpretován jako důkaz toho, že se blížíme k ,promoření‘. Byla také zdůrazňována odlišnost přístupu klinického lékaře a teoretika v laboratoři.

Ekonomové, účastnící se této akce, proto mluvili o ,selhání státu‘ a o ,nedostatečné víře reprezentantů státu v racionalitu občanů‘ . Vznikla zajímavá diskuse o tom, co bylo hlavním argumentem pro zahájení rozsáhlých restriktivních opatření letošního jara. Zda byl správný a racionální argument, vše ostatní dávající stranou, že je cílem zajistit ,nekolaps zdravotnictví‘ Bylo ,z terénu‘ potvrzováno, že máme dost lůžek a dost ventilátorů (a že určitě nepotřebujeme zásilku ventilátorů z Rumunska). Zazněla kritika teatrálnosti stavby polní nemocnice a dalších podobných akcí. Opakovaně bylo argumentováno, že jestli je něco úzkým místem, pak to nejsou ventilátory, ale jejich obsluha, resp. jejich kvalifikovaná obsluha.

Další témata už jen svými názvy:

– důsledky toho, že si lidé odvykají od sociálních kontaktů;

– home-office destruuje lidské návyky;

– testování je obrovský byznys;

– rodí se kovidismus a kovidterna;

– nastává vzrůst digitální závislosti dětí;

– potřeba vysvětlit odlišnost malého smyslu a oprávněnosti spikleneckých teorií ohledně vzniku této epidemie na rozdíl od evidentního faktu využití této epidemie k dalším cílům (byznysovým, ideologickým, politickým);

– podivnost nestejného šíření viru při obdobných restriktivních opatřeních a na různých místech světa. Je úroveň zdravotnictví a péče o staré občany o tolik vyšší na Ukrajině a v Bělorusku, aby to mohlo vysvětlit relativně malou sílu šíření nákazy v těchto zemích a velký rozsah jejího šíření v zemích s ,nejkvalitnějším‘ zdravotnictvím?;

– role global governance a ideologů typu davoského Klause Schwaba a jejich zájem o vytvoření ,nové normality‘;

– nemocnost západní společnosti a její ,dobrá připravenost‘ na akceptaci zaváděných restriktivních zásahů bez jakýchkoli protestů, atd.

Tento pokus o zápis jistě prozrazuje mé oči a uši, které se zúčastnily této rozmluvy, ale snad se mi její obsah podařilo vystihnout. Jeden z účastníků mi ještě večer volal, že to bylo bezvadné, ale že tomu chyběly emoce. Bez nich se prý nedá nic změnit. Říkal jsem mu, že nejsme revolucionáři, snad jen rebelové.“

Jak již bylo vysvětleno v úvodu Jiřího Weigla, atmosféru a kvalifikovanost diskuse na tomto setkání jsme považovali za natolik významné, že jsme vyzvali jeho účastníky (ale i několik našich dalších dlouhodobých spolupracovníků), aby k tomu – jako rozvinutí svého původního, nevyhnutelně stručného diskusního příspěvku – připravili souvislejší text. Dnes předkládaný sborník obsahuje tyto dodatečně vytvořené nebo často jen dotvořené texty. Je nám líto, že někteří účastníci své texty nestihli dodat, ale v nějakou chvíli jsme museli udělat tečku, a proto přinášíme jen ty včas dodané.

V tomto sborníku shromážděné texty napsala skupina medicínsky i obecně společenskovědně orientovaných respektovaných osobností, kterou spojuje

– klidný, racionální a paniku nešířící přístup k tématu;

– naprostá nepřítomnost ambicí zneužít tohoto tématu k jakýmkoli svým vlastním politickým, akademickým či byznysovým výnosům a efektům;

– hledání rozumného přístupu politiky a zdravotnictví nejen k nemoci jako takové, ale i k odvrácené straně rozsáhlých plošných restrikcí, karantén a lockdownů, kterými jsou bezprecedentní dopady do života lidí, do ekonomiky, do veřejných financí, do psychiky či „duše národa“;

– odmítání spikleneckých a konspiračních teorií vzniku epidemie na straně jedné, ale na straně druhé rezolutní odmítání zneužívání dnešní epidemie k propagaci vedlejších cílů, kterými jsou zejména tzv. „Great Reset“ „velekněze“ davoských setkáních Klause Schwaba, pokusy o zvrat řadu století probíhajícího evolučního vývoje světa směrem k větší svobodě, k většímu bohatství, k lepší a demokratičtější společnosti, ke společnosti vzdělanější, kulturnější a zdravější, což bylo základní charakteristikou – leckdy samozřejmě velmi křivolakého – vývoje lidských dějin. Tomu jsme se v IVK podrobněji věnovali svou knížkou „Sebedestrukce Západu“ (IVK, publikace č. 52, Praha, srpen 2020).

Celý dosavadní, nebojím se říci, ve svém celkovém efektu pozitivní vývoj moderních lidských dějin, se všemi jeho nespornými negativními aspekty, kterými byla např. Velká francouzská revoluce v konci 18. století, ruská „Velká říjnová“ revoluce před sto lety, zrod nacismu v 30. letech minulého století, atd., byl založen na několika základních společenských mechanismech – politický pluralismus, tržní ekonomika, soukromé vlastnictví, názorová svoboda, svoboda slova, pohybu a ekonomické aktivity – které jsou dnešním vývojem naprosto narušovány, popírány, zesměšňovány, karikovány.

Úplnou výjimkou lidských dějin však dnešní vývoj není. Dnešek je „jen“ dalším z excesů levicového vidění světa (nesmí nás mást, že se na něm podílejí i někteří představitelé údajné pravice), jehož způsob myšlení – díky své mimořádné zkušenosti z komunistické éry – dobře známe. Na rozdíl od většiny Západu, který tuto zkušenost nemá, proto ve své naivitě blouznivým myšlenkám „velkého resetu“ naslouchá (a věří jim) daleko více než my. Prožitek komunismu nebyl jen ztrátou.

Do sborníku přispělo celkem 19 autorů, z nichž dvanáct je víceméně z medicínského světa (v čele se známými pány profesory Beranem, Žaloudíkem, Pirkem, Kolářem, Höschlem) a sedm je ze světa společenskovědního. Když se čtenář podívá na jejich příspěvky, je evidentní, že se jeden druhému „plete do řemesla“. Proto jsme opustili původní plán tyto dvě skupiny příspěvků ve sborníku oddělit. Přesto zkusím prezentovat hlavní teze obou těchto přístupů.

I od jednoho z pánů profesorů čteme názor, že je covid „relativně malý medicínský problém, který má velký společenský dopad“. Jiný z nich říká – zejména z pohledu psychologa či psychiatra – že „dopady restriktivních opatření na duševní zdraví jsou neméně významné než dopady infekce jako takové“. Stejný autor říká, že „přibylo duševních poruch“ a proto jeden z praktičtějších lékařů upozorňuje, a to se snažíme zdůraznit nadpisem celého sborníku, že „k úkolům lékaře patří pacienta uklidnit“. V podstatě všichni autoři se přihlašují k úkolu „vymezit ohroženou či rizikovou skupinu“ a na tu soustředit maximum pozornosti našeho zdravotnictví. Souvisí to s tezí, že „jsme si spoustu pacientů vytvořili sami“. Spoustu lidí sice popuzuje srovnávání covidu se chřipkou, ale v jednom z příspěvků je jasně řečeno, že „covid s chřipkou srovnávat lze“, jenom si lidé nesmí „plést chřipku s nachlazením“. Řádově odborně náročnější než zbytek sborníku je příspěvek zakladatele naší klinické imunologie MUDr. Svobody. Snad tato vysoká odbornost jeho textu některé čtenáře neodradí.

V té obecnější, společenskovědní složce sborníku je opakovaně zmiňováno, že nastal „společenský a hospodářský rozvrat s obrovskými následky“. Že nastal v minulosti neznámý, snad jen po velkých válkách či revolucích se vyskytující „hrozivý nárůst moci státu sahat do lidského soukromí“. Je diskutován tzv. Great Reset, velké přestavění či přeformátování společnosti, jak o něm už dlouho sní globalistické elity soudobého světa. Slovo „nová normalita“ je dalším ze symbolů tohoto posunu. To všechno má velmi nebezpečný dopad na mladou generaci, která je bez zkušenosti s komunismem a která je proto až příliš snadno ochotna „vyměnit svobodu za technicky skvěle vybavenou klec“. Byl komentován i „diktát médií politice“, protože je evidentní, že média rozehrávají své hry bez ohledu na jakékoli eventuální politické zadání. Jak říká jeden z autorů, „i vláda je obětí paniky“, já dodávám, že média nikoli. Ta jsou tvůrci paniky. Líbí se mi, že se zdůrazňuje zrůdnost dávání přednosti „sociálních sítí před sociálními kontakty“, což až donedávna, do adorace roušek a „social distancing“, tedy do cílené atomizace a fragmentace společnosti, nebylo nikým prezentováno jako něco pozitivního. Cenný je mezinadpis jednoho z příspěvků: „Společenské náklady bezplatných médií“. Medicínské i nemedicínské úvahy se ve sborníku doplňují a vzájemně obohacují. I tento střet obou pohledů byl jedním z cílů tohoto projektu.

Já jsem žádný vlastní příspěvek do sborníku nedodal. Ve stejné době, když sborník vznikal, jsem napsal a vydal svou knížku „Karanténa 2.0“ (IVK, publikace č. 54, Praha, prosinec 2020), která rekapitulovala naši zásadní tezi, že „se bojíme více lidí než virů“, která zdůrazňovala, že „chceme říci jasná, zklidňující, veřejnost nestrašící slova“ a že „chceme přispět k hledání racionální politiky vlády“. Dospěli jsme k názoru, že „se za relativně krátkou dobu s lidskou společností cosi významného stalo“ a že jsme „tak ostré rozdělení společnosti ještě nezažili“. Jsme přesvědčeni, že dochází „k rozhodujícímu nákroku ke změně poměrů v naší zemi“ a že se „mnoho lidí začíná bát nejen covidu, ale i státu“. Že dochází „k zesílení nadvlády Evropské unie nad národními státy“. Zdůrazňoval jsem v této knížce i to, že „nepřijímáme tak oblíbené teorie spiknutí“ a že jejich akceptaci považujeme za „rezignaci na seriózní společenskovědní analýzu“ a že to, co se dnes děje, považujeme za „synergii zhoubných idejí a silných politických a byznysových zájmů“. Požadoval jsem vážnou diskusi, protože „falešná moralizace diskuse je tragédií dnešní doby a dnešního světa“ a varoval jsem před „mesianistickými iluzemi“.

Zdůrazňoval jsem náklady (ztráty) nejen medicínského typu, ale i ničivé dopady na společnost jako celek, na ekonomiku, na školství, na psychiku lidí. A končil jsem tím, že covid není jen nemoc, ale součást boje o dnešek.

Přidávám k tomu dnes pár slov k oné medicínské dimenzi problému, protože toto téma ve sborníku dominuje. V žádném případě se nestylizuji do pozice medicínského experta, i když vím, že být expertem na epidemiologický problém a na téma veřejného zdraví doktorát medicíny nevyžaduje (stejně jako není doktorát medicíny zárukou potřebných znalostí o těchto věcech).

Chtěl bych vyslovit několik tezí, které by – podle mého názoru – buď v této podobě, nebo v případě jejich popření v podobě jejich protikladu, měly být základem našeho uvažování.

Je to jisté „desatero“ základních myšlenek:

1. Měli bychom se přihlásit k základním tezím tzv. Great Barrington deklarace, i s vědomím rizika, že se přihlašujeme k textu, který vznikl ve státě Massachusetts, který je kolébkou amerického levičáctví a pokrokářství. Výchozí myšlenkou této deklarace (opírám se o formulace jednoho ze tří autorů této deklarace Jaye Bhattacharyae, Imprimis, Hillsdale College, říjen 2020) je věta, že „politika lockdownů je zničující chybou zdravotnického systému“ (str. 4). Tuto pravdu samozřejmě známe, tu originálně neobjevila žádná barringtonská deklarace, ale kdybychom řekli, že je to deklarace hanspaulská, nikdo by si jí nevšímal.

2. Nejde jenom o to, zda lockdown ano, či ne, jde i o to, koho lockdownovat, koho uzavírat, koho izolovat. Ve svém vystoupení na Staroměstském náměstí dne 10. ledna 2021 jsem řekl, že „v minulosti při všech epidemiích izolovávali nemocné, teď jsou izolováni zdraví“. K tomuto výroku mne inspiroval Stefan Hockertz (profesor molekulární imunotoxikologie na univerzitě Hamburg), když napsal, že „podle Roberta Kocha karanténa znamená izolování nemocných, nikoli zdravých“ (Junge Freiheit, 18. prosince 2020, str. 3). [1] Tento rozdíl je naprosto zásadní. Podobně říká i prof. Bhattacharya, že „lockdowny nebyly nikdy v minulosti používány jako metoda kontroly a ovládání nemocí“ (str. 3).

3. Barringtonská deklarace staví na striktním rozlišování, kdo je a kdo není covidem vážně a s vysokou pravděpodobností zranitelný. Proto mluví o „focused protection“ (o cílené ochraně) a jednoznačně říká, že „těm, kteří nejsou zranitelní, by měl být okamžitě umožněn normální život – školy by měly být otevřeny, sport by měl být umožněn, mladí by měli normálně pracovat, tedy nikoli z domova, restaurace by měly být otevřeny, kulturní aktivity také“ (str. 5). To u nás již na jaře vyhlašovala skupina lékařů kolem rektora Univerzity Karlovy prof. Zimy (ve které byli prof. Kolář, prof. Pirk, doc. Balík, MUDr. Svoboda a další).

4. Barringtonská deklarace zásadně zpochybňovala původní odhady smrtnosti (case fatality rate), podílu zemřelých z nakažených covidem. I nám se zdála tato čísla od počátku příliš vysoká, nechtěli jsme proto těmito čísly strašit. Mluvili jsme radši o úmrtnosti, podíl zemřelých na covid na počet obyvatel. Teď to ale vypadá, že ani smrtnost nebude tak vysoká – prof. Bhattacharya píše, že „je smrtnost covidu v řádu 0,2 %“ (tedy dva smrtelné případy z tisíce).

5. Je naprosto evidentní, že se s koronavirem SARS-CoV-2 setkáváme už skoro rok a že jak říká prof. Thon z Masarykovy univerzity: „Řada lidí už vytváří paměťovou imunitní odpověď buněčnou i protilátkovou a na další setkání s virem bude reagovat daleko lépe než na to první. V podstatě se v budoucnu můžeme dostat na úroveň běžné koronavirové infekce, obdobně jako je tomu u ostatních typů lidských koronavirů, které se chovají jako sezónní infekce“ (Ekonom, č. 1, 2021, str. 31). Proto není třeba mluvit výlučně o vakcínách, klíčová věc bude ona „paměťová komunitní imunita“. Prof. Thon oprávněně říká: „Nyní již nejsme zcela naivní populací, už skoro rok se s novým koronavirem setkáváme“.

Ostrý názor na bezpečnost či nebezpečnost nedostatečně testovaných vakcín vyslovuje prof. Hockertz. Počítá až s 5 % výskytem negativních dopadů očkování těmito vakcínami. Říká, že „když bude očkováno celé Německo, vzniknou problémy u čtyř milionů lidí. Vakcinace bude evidentně nebezpečnější než virus sám“. To jsou vážná slova.

6. Dlouho kritizuji tzv. expertokracii, neboli schovávání se za experty, a to, že se politici zbavují své zodpovědnosti svalováním „viny“ na experty. Zajímavě to vypointovává prof. Hockertz: „Politici mají už řadu let sklon k tomu, že si vybírají jen takové experty, kteří potvrzují jejich názory“. Myslím však, že je toto působení oboustranné. Politici si experty vybírají, ale určitý typ „expertů“ se politikům vnucuje a nabízí.

7. Samostatným problémem je kvalita dat, jejich výběr, jejich relevance a způsob jejich interpretace, což se v kondenzované formě extrémní podobě projevuje v našem „Protiepidemickému systému“, zkratkovitě nazývaném PES. K němu alespoň několik poznámek:

– v loňském říjnovém článku J. Weigla (Neviditelný pes, 16. října 2020) se symbolickým názvem „Devět tisíc pět set čtyřicet čtyři“ bylo napsáno, že „hlavní publikované indikátory epidemie, o něž jsou argumentačně opřena přijímaná drakonická opatření, nejsou seriózní a ve vážné diskusi nemohou obstát“. Byla to polemika s ukazatelem počtu pozitivně testovaných (kterému občas dokonce říkají počet nově nakažených, nebo úplně nesmyslně počet nemocných, který je navíc nedáván do souvislosti s počtem provedených testů);

– řada „expertů“ založila svou kariéru (a mediální oblibu) na vyvolávání strachu z tzv. exponenciálního vývoje počtu nemocnýchŽádný exponenciální vývoj nenastal. Byly okamžiky exponenciálního růstu, ale byly i okamžiky poklesu množství nemocných, byly týdny stagnace či konstantního počtu nemocných. Hrozba exponenciálního vývoje nemocných na covid je poplašnou zprávou a jako taková by měla být posuzována. V polovině ledna sice opět narůstá počet hospitalizovaných s covidem, ale přesto je právě teď zhruba o 20 % nižší než na počátku loňského listopadu;

– asi je už marné a hlavně zbytečné znovu otevírat diskusi na téma zemřelí na covid vs. zemřelí s covidem, neboť jde o všem srozumitelnou věc. Zdravotnické instituce by však tento rozdíl neměly bagatelizovat, což se stále děje;

– systém PES je mimořádně sporným způsobem, jak vybírat a jak dávat dohromady data o covidové epidemii. Vzhledem k této spornosti je zvlášť nebezpečné, že je používán pro rozhodování Ministerstva zdravotnictví a vlády. V článku Nestrašte nás PSEM (iDNES.cz, 8. prosince 2020) jsem uvedl své hlavní argumenty proti „sčítání hrušek s jablky“. Nikdo je neposlouchal. Mělo by být zmíněno i to, že tvůrci PSA (pro veřejnost bez jakékoli vážné diskuse) – ve svém, tak pochybném schématu počátkem ledna 2021 vyměnili „hrušky za švestky“ – ale jakoby „jen tak“, aniž by přiznali, že původní zařazení hrušek do tohoto schématu, a dokonce v klíčové roli, bylo omylem.

Ve svém dopise ministru Blatnému (ze dne 5. ledna 2021, viz www. klaus.cz) jsem označil systém PES „za absurdní konstrukci“, která přispívá k šíření dezinformací, a dodal jsem, že sám „PES je dezinformací par excellence“, o niž Ministerstvo zdravotnictví nechce diskutovat.

8. Řada obhájců karantén a lockdownů naprosto neseriózně napadá své oponenty – tedy nás – že zpochybňováním nezbytnosti těchto plošných karantén chceme (či aspoň schvalujeme) „obětování velkého počtu starých lidí a těch z rizikových skupin“. To je jedním z největších podvodů, který tento typ lidí v dnešní křehké a zranitelné společenské atmosféře provádí.

Určitě je krátkodobým cílem všech rozumných lidí „minimalizovat ztráty lidských životů způsobené epidemií, ale jen a jen s vědomím toho, že je stejně důležitým cílem minimalizovat dlouhodobé ztráty plynoucí ze zastavení života naší země a její ekonomiky, z toho, že se lidé oprávněně bojí o svou budoucnost, o svou práci, o své úspory, o své firmy, o svou existenci, a z toho, že hrozí chaos, frustrace, zoufání si z osamění (zejména u starších občanů) a lidské tragédie nejrůznějšího druhu“ (str. 59 mé knihy Karanténa 2.0).

Co k tomu dodává ekonom a ekonomie? „Ekonom ví, že když jsou dva (nebo více) konkurenčních cílů, jsme v situaci, kdy nevyhnutelně nastává něco, co do češtiny neumíme dobře přeložit, ale čemu se v angličtině říká ,trade-off‘, neboli ,něco za něco‘. Popírat, že takovou dilematickou volbou je definováno lidské chování vždy, není projevem vznešeného, osvíceného, ,humánního‘ prioritizování jednoho nesporného dobra, ale příkladem neodpustitelného a neomluvitelného intelektuálního defektu.“ (str. 60). Ptal jsem se, jestli se na tom můžeme domluvit? Určitě se sice nemusíme domluvit na tom, který z konkrétních bodů tohoto trade-off ten či onen z nás preferuje, ale měli bychom přijmout, že takový trade-off existuje a že je v životě vždy něco za něco.

Ekonomové mluví o „mezní míře substituce těchto dvou cílů“, která toto „něco za něco“ vyjadřuje (str. 61–64).

9. Ekonomie je – mimo jiné – vědou o reakci chování člověka na peněžní či finanční motivaci. Týká se to jak čistě ekonomického prostředí (klasického trhu), tak jakéhokoli jiného prostředí, kde se člověk a lidmi tvořené instituce pohybují. Platí to samozřejmě v nemenší míře pro zdravotnictví, jak z hlediska motivace jednotlivců, tak celých institucí, např. nemocnic. Od začátku si mnozí z nás všímáme velmi specifické motivace nemocnic na maximální počet co nejvíce Covid-19 pozitivních pacientů.

Nemocnice jsou také racionálně se chovajícím subjektem s ekonomickou motivací. Zdravotní pojišťovny vydaly tzv. Dodatek úhradové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, který přímo vybízí k tomu, aby nemocnice na svých lůžkách co nejdéle hospitalizovaly pacienty s covidem. Je-li někdo Covid-19 pozitivní, nemocnice za něj denně dostává 2 331 Kč navíc proti běžné platbě. Pokud je pacient umístěn na intenzivní lůžko, pak nemocnice dostává za tohoto pacienta 59 064 Kč navíc. (Za upřesnění těchto dat děkuji MUDr. Gocalovi z Frenštátu pod Radhoštěm.) Ekonom říká, že je naprosto logické, že budou nemocnice chtít více covid pozitivních pacientů. Toto uvažování je základem obecné, učebnicové mikroekonomie.

10. Za mimořádně nebezpečné, i když neodrážející se v každodenních číslech počtu hospitalizovaných nebo zemřelých, považuji zastavování (přesekávání, brzdění) mezilidských vztahů, atomizace a fragmentace společnosti. V jiné terminologii jsme za komunismu říkávali, že jde o „rozbíjení evolučně utvářených horizontálních vztahů“ ve společnosti a v ekonomice. Dnešní mimořádná obliba tzv. povinného distancování se (social distancing) „není vlastně ničím jiným než cílenou fragmentací a atomizací společnosti“ (str. 102).

To nejsou neutrální procesy. Ty na mnoho lidí nesmírně negativně působí. Proto ještě jeden citát z mé knížky: „Ti zranitelnější, nemocnější, úzkostnější, starší, osamocenější, chaotičtější, nesou všechna tato omezení, zákazy a příkazy velmi těžce. Ti sebevědomí, v širokém kolektivu lidí se pohybující, psychicky odolnější, na zemi stojící, realisticky uvažující jedinci to nesou úplně jinak. Pomozme těm, kteří to nesou těžce. Ti druzí to nepotřebují“ (str. 91). Necitlivé zavádění karantén a lockdownů je velkým nebezpečím pro zdraví národa, zejména pro jeho starší, slabší a zranitelnější část.

Mnohé z tohoto desatera bylo na předcházejících stránkách sborníku vysloveno. My jsme se při přípravě této knihy vzájemně velmi obohatili, věřím, že to bude obohacením i pro její čtenáře. 

Václav Klaus, závěrečná kapivola knihy IVK Rozum proti kovidové panice: Summing up

Knihu si můžete objednat zdehttps://www.institutvk.cz/publikace/1/publikace-ivk-c-55-rozum-proti-kovidove-panice.html     

 ---

[1] Slavný německý lékař Robert Koch, jehož jménem je nazván hlavní německý ústav pro kontrolu a prevenci nemocí, o který se opírá i kancléřka Merkelová, přišel jako první s lékem a očkovací látkou proti tuberkulóze. Wikipedie uvádí následující větu: „Ale tento objev mu přinesl zklamání. Nejenže se ukázal být neúčinný, navíc jeho vedlejší účinky vedly k úmrtím pacientů, což v souvislosti se zfalšováním výsledků laboratorních pokusů, které mělo urychlit zavedení léku, vedlo k dočasnému poklesu Kochovy reputace. Koch totiž do publikace výsledků zařadil i pokusy, které nestihl dokončit či které teprve plánoval. Ve skutečnosti provedl jen malou část z nich, a to ke své velké smůle na objektech, které reagovaly na léčbu tuberkulinem zcela jinak než člověk. Zejména se u nich neobjevovaly prudké alergické reakce, na něž někteří pacienti umírali.“ To je v současné diskusi o nadměrné rychlosti schválení málo vyzkoušených vakcín proti covidu zajímavá informace.


55
Rozum proti kovidové panice
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

53
Tomáš Břicháček: Unie ve stínu brexitu
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

52
Sebedestrukce Západu
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku