Na výsledcích voleb do Senátu PČR, jejichž závěr proběhl minulý víkend, není moc co komentovat. Žádné překvapivé výsledky nepřinesly. Ničím novým není mizivá účast voličů, kteří tímto způsobem opakovaně vysílají signál politikům, co si o významu a existenci této parlamentní komory myslí. Ničím novým už ani není vytváření krkolomných politických koalic ze subjektů v minulosti natolik ideově rozdílných, že jejich soudobá shoda na spolupráci je pouze přímou výpovědí o myšlenkovém vyprazdňování české politiky.

Jediné, co za pozornost a komentář těchto voleb stojí, je fakt, že žádný z kandidátů, kteří se posléze senátory či senátorkami stali, se ve svém volebním programu nevěnovali nejvážnějším problémům dneška – společenským a ekonomickým hrozbám, které jsou produktem vládního „boje s covidem-19“, či hodnotovému rozpadu západní společnosti způsobenému ideologiemi multikulturalismu, environmentalismu, feminismu či genderismu.

Považujeme za nepřijatelné, aby se budoucí členové horní parlamentní komory uchylovali k prázdným ale mediálně populárním frázím o „hrozbě posilování komunismu“, vyvolávali obavy z jakéhosi čínského či ruského nebezpečí, či se profilovali jako přesvědčení „antizemanovci“ a „antibabišovci“, ale nikdo z nich se neujal obav běžných občanů z dopadů vládních opatření na jejich životy, nikdo za svůj program nepřijal obhajování osobní svobody člověka, nikomu nevadilo agresivní vlamování se státu do našich životů, nikdo z kandidátů se nepřihlásil k myšlence, že vláda má s penězi daňových poplatníků nakládat racionálně a nemá bezhlavě penězi plýtvat, že dnešní vládní zadlužování budoucích generací je nepřijatelné, že rozvrat českého vzdělávacího systému musí být zastaven. Atd.

Hlavní zprávou o těchto volbách je tedy potvrzení reality, že současná česká politika a její představitelé se od zájmů, starostí a reálných obav zbytku společnosti stále víc vzdalují.

Ivo Strejček, 12. 10. 2020