08/09/2020
Rozhovory
Beznaděj po výbuchu
Jiří Weigl pro časopis Xantypa


Tragický výbuch v bejrútském přístavu, který na začátku srpna zničil velkou část libanonského hlavního města, se stal poslední tečkou potvrzující beznadějný úpadek a rozvrat této krásné země na východním pobřeží Středozemního moře, kterou ještě před půl stoletím po právu nazývali Švýcarskem Blízkého východu.

Od konce války do poloviny 70. let byl Bejrút prosperujícím ekonomickým a finančním centrem celého regionu. Odtud se dělaly obchody ropou, potravinami či zbraněmi pro celý arabský svět. Libanonská smetánka patřila ve světě k nejbohatším a svůj luxusní život dělila mezi Bejrút, Londýn, Paříž, New York a francouzskou Riviéru. Rozmachu napomáhala velká libanonská diaspora v Evropě, USA, Latinské Americe i západní Africe. Libanon se stal světově známou luxusní destinací, kde se dalo trávit čas na mořské pláži a o chvíli později si zalyžovat na svazích pohoří Libanon nad Bejrútem.

To je dávná minulost. Výbuchu, jehož příčinou byl zřejmě šlendrián libanonských úřadů, předcházelo dlouhé období hospodářského úpadku, politické nestability, občanské války, věčného násilí a terorismu. To všechno už obyvatelům země přerostlo přes hlavu, takže výbuch, který připravil statisíce obyvatel Bejrútu o střechu nad hlavou, vyvolal okamžitě i masové demonstrace požadující pád vlády a zásadní politické změny v zemi. Vláda skutečně padla, náklady na odstranění škod však budou v jedné z nejzadluženějších zemí světa astronomické. Šedesát tisíc zoufalých Libanonců dokonce podepsalo petici, žádající bývalou koloniální metropoli Francii, aby se alespoň na deset let znovu ujala nadvlády nad Libanonem a obnovila tam pořádek. To příliš nezapadá do současné západní módní vlny proklínat kolonialismus a omlouvat se za něj.

Jak se mohlo stát, že malá země obdařená mimořádnými přírodními krásami i schopnými obyvateli zažila tak dramatický pád? Odpověď hledejme v jejích dlouhých dějinách i v okolních konfliktech.

Ve starověku byl Libanon vlastí Féničanů, proslulých mořeplavců, kteří mimo jiné naší civilizaci obohatili vynálezem hláskového písma.  Nikdy se nesjednotili, a tak jejich městské státy brzy podlehly okolním velmocem, jichž byl Libanon až do získání nezávislosti v roce 1943 součástí. Ovládli jej postupně Asyřané, Babyloňané, Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, evropští křižáci, Turci a Francouzi. V římské a byzantské epoše se stal Libanon křesťanskou zemí a tento charakter si uchoval i pod nadvládou muslimů, i když se drtivá většina jeho obyvatel poarabštila. Libanonská křesťanská maronitská církev byla tou silou, která v éře Osmanské říše postupně vydělila Libanon jako zvláštní entitu z okolního muslimského moře. Maronité nikdy nepřestali udržovat intenzívní kontakty s Evropou a v 19. století v éře úpadku Osmanské říše jim Francie začala poskytovat ochranu a po první světové válce získala Libanon do své správy jako kolonii.

Libanon však není pouze vlastí křesťanských maronitů. Vedle nich tam žijí rovněž sunnitští a šíitští muslimové, Arméni a příslušníci mnoha dalších blízkovýchodních etnik a muslimských i křesťanských sekt. A právě tato konfesionální pestrost je jednou z hlavních příčin dnešního politického a společenského marasmu a rozkladu. Libanon totiž představuje příklad uskutečněného ideálu multikulturní společnosti, kterému dnes propadla moderní levicová západní inteligence.  Není zemí jednoho arabsky mluvícího národa, ale jeho příslušníci se na prvním místě považují za příslušníky nábožensky definovaných menšin – křesťany, šíity a sunnity.  Tomu odpovídá i tamní politický systém, který vznikl při získání nezávislosti.

Tehdy měli maronitští křesťané výraznou většinu, a tak jim podle ústavy náleží funkce prezidenta, početně druzí sunnité mají vždy předsedu vlády a původně méně početní šíité předsedu parlamentu. Problémem je jednak to, že v důsledku rozdílně míry porodnosti v jednotlivých komunitách se váha jednotlivých minorit ve společnosti podstatně změnila (dnes jsou nejsilnější dříve přehlížení šíité), což vyvolává problémy a nespokojenost. Daleko horší je rozparcelování státu mezi vedení těchto konfesijních skupin, což je zdroj nevymýtitelné korupce, neschopnosti a šlendriánu. V systému postaveném na kolektivní příslušnosti k menšině místo na individuálním občanství nemůže demokracie dobře fungovat. Volby nic neřeší, vítězí nejsilnější minorita, která s ostatními pak dohaduje nějaký kompromis. Křesťané spoléhají na Francii, šíité na Írán, sunnité na Saúdskou Arábii nebo Turecko.

Spousta různých ideologů na dnešním Západě vynáší do nebe pestrost ideálu multikulturní společnosti, kde se menšiny neasimilují, ale žijí paralelně vedle sebe a prý se při tom vzájemně obohacují. Libanon je příkladem, jak to vypadá v praxi a jak země postavená na tomto politickém uspořádání není schopna zvládat a řešit své problémy.

Druhou hlavní příčinou libanonského rozvratu jsou poměry v regionu trvale zmítaném válkami a konflikty. Izraelsko- palestinský konflikt a migrace Palestinců do Libanonu vyvolaly vleklou občanskou válku v letech 1975 -89, íránská revoluce přivedla k životu radikální šíitské hnutí Hizballáh a trvalé válečné napětí s Izraelem. Irácká a syrská válka mají za následek pouze další migrační vlny, nestabilitu, teror a napětí. V Libanonu v důsledku toho všeho jednotná vláda fakticky neexistuje, zemi ovládají ozbrojené milice jednotlivých náboženských klanů.

Lze proto jen těžko doufat, že výbuch v přístavu může být kýženým impulsem pro změnu k lepšímu. Celý okolní blízkovýchodní region je na tom bohužel podobně.

Jiří Weigl, publikováno v časopisu Xantypa, září 2020.


71
Pane prezidente 2: Xaver se ptá a Václav Klaus odpovídá
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

70
Václav Klaus a kol.: Sebedestrukce Západu 2.0 - Pád zrychluje
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

69
Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku