Obyvatelé českých zemí mívají obvykle pocit, že jsme jakousi periférií velkého světa, kde se odehrávají dějiny, a my za nimi se zpožděním klopýtáme. Tento pocit je zdrojem národních komplexů a nevíry v sama sebe. Zapomínáme však, že se naše země v historii docela často stávala místem, kde zárodky budoucích velkých a světodějných katastrof vznikaly. Vzpomeňme jenom na husitství, jež o sto let předběhlo evropskou reformaci, pražskou defenestraci, která spustila třicetiletou katastrofu první velké celoevropské války, připomeňme si, že na našem území lze najít kořeny německého nacistického hnutí, které zavedlo svět do zatím nejničivější války dějin a Mnichov byl jejím prologem.
Nyní se zdá, že jsme opět předběhli dobu. Jsme první, kteří na starém kontinentě spustili ikonoklastickou bouři, která má změnit pohled na dějiny a na nás samotné. Mnozí v uplynulých týdnech a měsících nechápavě kroutili hlavou, co že to posedlo mladé pražské starosty, že se z ničeho nic vrhli najednou na desítky let stojící pozapomenuté válečné pomníky z druhé světové války a z jejich odstraňování udělali hlavní obsah své politiky. Vyvolali bouři, souhlas i odmítání a zdevastovali vztahy naší země k Rusku. To se mnohým lidem neschopným dohrát svou fosilní při se sovětským komunismem do konce líbilo a měli pocit, jak že jsme to těm Rusům konečně nandali.
Náhle však tito naivnější občané nevěřícně zírají, že na zbožštěném Západě, kam jsme si zvykli obdivně vzhlížet, se kácejí další sochy. Už neobstojí ani Kryštof Kolumbus či dokonce ani Winston Churchill. Socha tohoto prý starého rasisty je posprejována i v Praze a za jeho fotografii hrozí zákaz na sociálních sítích. Až teď nám docházejí kořeny kauzy Koněv a vidíme, jak naši mladí starostové a jejich mentoři skvěle čtou světové trendy.
Historii je třeba odmítnou šmahem, v zájmu nového, krásného budoucího světa, který na troskách toho starého a zkaženého vyroste, až zatočíme se všemi rasisty, xenofoby, kapitalisty, oligarchy, vykořisťovateli, homofoby, bílými muži a vůbec všemi dalšími, kteří se naší avantgardě nelíbí nebo stojí v cestě pokroku. V Česku sochy rasistů nemáme a heslo „Black lives matter“ by se u nás špatně prodávalo, tak si vypomůžeme starými Rusy, v útoku na historii poslouží stejně dobře.
A tak i my v Česku jsme znovu in a dokonce napřed, také bouráme a sprejujeme, vymýšlíme genderově korektní pojmenování a celkově se připravujeme na šťastnou budoucnost. Akorát starší generaci nikdy nenapadlo, že ani Koněv, ani Churchill se v tom novém báječném světě, který k nám proudí ze Západu, nevejdou na piedestal. Projít nemůže určitě ani Žižka, ani Hus. Jasné to není ani s Ježíšem Kristem. Přitěžuje mu, že byl Žid, a ti se považují za vyvolený národ a staví se tak do cesty vytvoření nového zglajchšaltovaného jednotného lidstva. Izrael už to cítí. Národy musejí zmizet.
To vše vůbec není žádná legrace. Nejsou to výstřelky zpovykané mládeže západního pobřeží USA. Tento americký vývoj, který se instantně přelévá do Evropy, má silnou oporu v americké Demokratické straně, velkém digitálním byznysu a většině médií, Evropské komisi i Evropském parlamentu, nespočetných aktivistických neziskovkách atd. Letošní prezidentské volby zastánce nových pořádků možná přivedou v USA k moci a mohou jim dát do rukou nesmírnou moc prosazovat vše, co se většině z nás, trochu postarších obyvatel periférie, zdá šílené a nepřijatelné. Připravme se na to a něco dělejme.
Jiří Weigl, 17. června 2020
