V poslední době se začaly v médiích objevovat informace a komentáře, ukazující, že na některých českých veřejných vysokých školách nedokončí studium až dvě třetiny studujících v bakalářských programech. Míra neúspěšnosti vysokoškolského studia je na našich veřejných vysokých školách obecně velmi vysoká a v důsledku toho dochází k obrovskému plýtvání veřejnými prostředky i časem mladých lidí. V tomto ohledu již můžeme hovořit o skutečném národohospodářském problému a měli bychom se tedy ptát, jaké jsou jeho příčiny. Zatím se však nezdá, že by se kompetentní místa seriózní analýzou situace v českém vysokém školství chtěla vážně zabývat.
Jako absolvent dvou vysokých škol za minulého režimu, občasný přednášející na současných českých vysokých školách a otec tří absolventů, kteří završili vysokoškolská studia v systému dnešním, se pokusím do debaty o tomto závažném problému přispět svými dílčími zkušenostmi a poznatky, které shrnuji v následujícím textu.
Vysoká neúspěšnost studentů na českých veřejných vysokých školách na první pohled implikuje závěr, že studium na nich je velmi náročné, což by mělo být i známkou jeho kvality. Z praxe a zkušeností s čerstvými absolventy našich vysokých škol však dobře víme, že tomu tak většinou není. Naopak, troufám si říci, že v posledních dekádách jsme svědky postupné a prohlubující se faktické degradace vzdělání v naší zemi. Zdá se bohužel, že přes veškerý rozmach informačních technologií, internetu a sociálních sítí se každá další generace vysokoškoláků potýká s vlastní snižující se jak odbornou, tak i kulturní úrovní.
Příčin je nepochybně mnoho, některé jsou obecné a můžeme je identifikovat ve všech vyspělých zemích, některé jsou specifiky české. Působí vývoj v rodinách i dlouhodobě nevyhovující situace v základním a středním školství, jejich nadměrná feminizace, nedostatky ve financování a odměňování, sociální problémy atd.
Podle mě u nás velmi podstatnou negativní úlohu hraje dlouholetý důraz na extenzívní rozšiřování nejen středního, ale i vysokoškolského vzdělání na větší část nebo dokonce v představách některých „vizionářů“ pokud možno celé populační ročníky. Namísto tradiční hierarchicky uspořádané vzdělávací soustavy fungující na náročném výběrovém principu a meritokratických zásadách u nás po roce 1989 zvítězila progresivistická rovnostářská představa, že na maturitu mají mít nárok v podstatě všichni a vysokoškolské vzdělání má získat nikoliv výběrový, ale masový charakter. Argumentem byly vysoké počty lidí s vysokoškolským vzděláním na Západě v porovnání se situací u nás po pádu komunismu. Bezprostředním cílem vzdělávací politiky po obnovení demokracie se tedy stalo tuto zjevnou statistickou diskrepanci co nejrychleji změnit, aniž by někdo příliš zkoumal, co oni absolventi tisíců západních univerzit a dalších nejrůznějších typů vysokých škol nejrůznější kvality opravdu umějí a zda extenzi tohoto formálního vzdělávání v podobné šíři opravdu potřebujeme.
Druhým faktorem, který přispěl ke vzniku dnešní málo uspokojivé situace, byl vývoj na vysokých školách samotných. Reakcí na tuhý centralismus a totalitní praktiky minulého režimu byla pochopitelná, ale ne vždy racionální snaha posilovat autonomii vysokých škol pod heslem zajištění jejich nezávislosti a obrany akademických svobod. Výsledkem bylo zjevné opouzdření vysokoškolských a akademických struktur, jejich odtrženost od potřeb praxe, nehospodárnost fungování a věčný boj o navyšování státního financování.
Vývoj v uplynulých třiceti letech tak můžeme u nás charakterizovat jako ohromný extenzívní rozvoj vysokého školství, a to jak v oblasti institucionální (růst počtu vysokých škol a fakult), tak ve znásobení počtu přijímaných studentů. Celou tuto extenzi stimuloval i přijatý způsob financování vysokých škol.
Nesmyslná strategie dohánění Západu v počtu vysokoškoláků fungovala až do nedávna bez ohledu na to, jaké byly reálné potřeby naší země a její ekonomiky. Přitom od počátku platilo, že na tak extenzivní rozmach vysokého školství neměla České republika potřebné lidské ani finanční zdroje. Reakce systému na tato zásadní omezení byla jednoznačná a nevyhnutelná – snížení kvality výuky.
České veřejné vysoké školy především nemají dostatek kvalitních učitelů, které by potřebovaly k výuce znásobeného počtu studentů, a nejsou je schopny zaplatit. Platy vysokoškolských učitelů chronicky zaostávají za průměry v byznysu i státní správě a po změnách v odměňování učitelů na základních i středních školách se tato situace relativně ještě zhoršuje. Pro velký počet z nich je úvazek na vysoké škole pouze jakýmsi základem, který se snaží všemožně navýšit dalšími aktivitami ať již formou výuky na dalších školách, sháněním nejrůznějších grantů, podnikatelskými aktivitami, různým poradenstvím atd., a to na úkor vlastní výuky.
Vysoké školy neměly a většinou dosud nemají ani dostatečné materiální kapacity, které by odpovídaly nárůstu počtu studentů - dostatek učeben, poslucháren, kolejí atd. Všechna tato omezení pospolu tak vytvořila model, který dnes existuje a zdánlivě formálně funguje - počty vysokoškolsky vzdělaných lidí postupně narůstají, statistiky se lepší, jenom ta vzdělanost nějak stále více pokulhává.
Dnešní systém je fakticky založen na výrazném omezení skutečně odučené výuky na školách a minimalizaci interakce učitel – student v porovnání s minulou praxí. Ve srovnání s obdobím minulého režimu jsou rozvrhy dnešních studentů velmi omezené. Na masových školách jsou studenti schopni si výuku na vysoké škole zhustit do několika málo (dvou až třech) dnů v týdnu, a tak naprostá většina studentů denního studia dnes pracuje. To by před třiceti, čtyřiceti lety nikdy nebylo možné.
Současný systém vysokoškolského studia je na velké většině masových škol, kde v ročnících v jednotlivých oborech studují desítky či stovky studentů, charakterizován minimalizací interakce mezi vyučujícím a studentem. Jednak je přednášek a cvičení relativně málo, navštěvovat formálně existující konzultační hodiny učitelů a „obtěžovat“ je nepatří k bontónu, a jednak jsou přednášky profesorů a docentů dostupné na internetu, takže chodit na ně je pro většinou pracující studenty zbytečná ztráta času. Cvičení a semináře odslouží většinou doktorandi, uboze placení čekatelé na vědeckou hodnost, kteří také opravují testy a někdy i zkoušejí, takže profesoři a docenti se mohou věnovat jiným, lukrativnějším aktivitám.
Hitem doby je eliminace ústního zkoušení, na němž by se mohl učitel se studentem setkat tváří v tvář a zjistit míru znalostí zkoušeného. Vládnou písemné testy na všech úrovních. Jejich cílem je většinou rovněž minimalizovat čas strávený učitelem nad prací studenta, a proto v nich převládá zaškrtávání správné varianty nebo zjišťovací otázky, na něž lze odpovědět ano-ne. Takové testy lze opravovat strojově a může je teoreticky složit i pologramotný uchazeč, který správné odpovědi opíše pod lavicí z mobilu.
Denní studium na masových veřejných vysokých školách tak v mnoha případech získává charakter podivné dálkařiny, která rozhodně není kvalitní, což však vůbec neznamená, že vystudovat je v tomto systému lehké. Právě naopak.
Odosobněný systém vzdělávání, kterému chybí lidský kontakt učitele a studenta, těžko může v uchazeči o vzdělání probudit zájem o obor a nadšení pro studium a rozšiřování odborných znalostí. Studenti, většinou špatně připravení pro studium již ze středních škol, disponují širšími znalostmi o zvoleném oboru před přijetím ke studiu jen málokdy. Ve všeobecně používaném kreditním systému se však předpokládá, že si budou schopni sami designovat studijní program a formovat zaměření svého studia. Většina jich toho však schopna není a projevuje se to i ve studijní úspěšnosti, především na bakalářském stupni.
Nastupuje generace nečtenářů, kterým – byť s maturitním vysvědčením v kapse – dělá potíže porozumět složitějšímu psanému textu. Chatování na sociálních sítích a brouzdání po internetu tento handicap v žádném případě nahradit nemůže.
Anonymizované studium přitom formálně předpokládá rozsáhlé samostudium, které má nahradit zmenšený objem přednášek a cvičení. Realita je však taková, že většina studentů nečte nejen doporučenou literaturu, ale ani skripta. Ve světě všudypřítomných testů obíhají po sítích jejich všemožné varianty a nejrůznější výtahy skript a přednášek, které jsou fakticky hlavním studijním materiálem pro studentskou masu, která má se čtením odborného textu a porozuměním mu potíže a nemá na to čas. Není výjimkou, že dnešní absolventi vysokých škol nejenže věcně málo ovládají vystudovaný obor, ale nedovedou se ani ústně či písemně vyjadřovat. Nalézt dnes na kterékoliv úrovni v byznysu i veřejné správě absolventa schopného samostatně a bez chyb zformulovat složitější sdělení či napsat bez gramatických chyb smysluplný autorský text se rovná výhře v loterii. Důkazy tohoto úpadku obecné vzdělanosti můžeme nacházet denně i na takových úrovních, jako jsou soudní spisy, vládní materiály či sněmovní tisky.
Vedení fakult a kateder pochopitelně ví o nízké studijní úrovni svých studentů, a proto se snaží renomé školy zachránit náročností zkoušek. Na masových veřejných vysokých školách se zkouškové období často podobá honu na bažanty, v němž jsou nebozí studenti, kteří často za celou dosavadní dobu studia nepotkali živého zkoušejícího, anonymně masakrováni v absurdně složitých a záludných zkouškových testech. Na některých fakultách se do známky započítávají i výsledky dílčích testů v průběhu semestru a někde fakticky existuje pouze jeden zkouškový pokus bez možnosti reprobace. Každá zkouška je potom sázkou hop nebo trop a v případě neúspěchu následuje ztráta kreditů a opakování předmětu v dalším semestru. To vede k masovému prodlužování studia a nakonec jeho zanechání. O stresu a frustraci studentů v takovém náhodném systému není třeba hovořit.
Náročnost přijímacího řízení a kvalita vlastního studia se oproti minulosti výrazně všeobecně snížily, zatímco náročnost a nahodilost zkouškového procesu absurdně narostla. V poslední době sice došlo k jistému snížení počtů nově přijímaných studentů, ale to je spíše výsledkem populačního vývoje než zásadní změny v přístupu státu i samotných vysokých škol ke vzdělávání. Masakry u zkoušek a velikostí odpadu se vedení škol bohužel často pyšní, místo aby je to vedlo k vážnému zamyšlení nad kvalitou vlastní práce a smysluplnosti dnešního systému. Módou je nemilosrdně vyhazovat i u závěrečných zkoušek a státnic, které by měly být poučeným zhodnocením dlouhých let studia uchazeče, který byl svými učiteli po zralé úvaze připuštěn k absolutoriu. Namísto toho jsou často až v této finální fázi ničeny životy mladých lidí doplácejících na neschopnost a ignoranci svých učitelů, kteří je až do této finální fáze nechali bez zájmu dojít.
Samostatnou kapitolou jsou bakalářské a diplomové práce, na něž pozornost veřejnosti strhly plagiátorské aféry politiků. Školy masivně investují do antiplagiátorských programů a vytváří se dojem, že každá diplomová práce musí představovat 60 stránek novátorského zpracování tématu a originálních poznatků. To možná platilo před léty, kdy úroveň vědy byla obecně nižší a o vysokoškolské tituly se ucházela intelektuální elita mladé generace. Dnes v naší zemi bohužel neexistují desítky tisíc lidí, které by každý rok byly schopny zpracovat originální odbornou práci. Podat v diplomové práci kultivovanou formou přehled stavu poznání v daném oboru či hlavní literatury vůbec není málo a nemusí být neúspěchem, nota bene v oboru společenských věd, kde jsou možnosti experimentů a případových studií omezené. Rozhodně by to byl cennější výsledek, než tuny „originálních“ nesmyslů, které sice prošly antiplagiátorským softwarem, ale vážně je nečtou ani vedoucí práce, ani oponenti, natož komise při obhajobě.
Svého času v našem veřejném prostoru dutě duněly fráze o „vzdělanostní společnosti“ atd. Realita ukazuje, že jsme se vydali spíše opačným směrem.
Vysoká škola by měla studenty kvalitně učit a vychovávat, a to nejde bez kvalitních a přiměřeně zaplacených učitelů. Úspěšnost jejich práce by mělo vyjadřovat, kolik kvalitních studentů k absolutoriu dovedli, ne kolik jich bylo nemilosrdně vyhozeno. Vysokoškolský titul by neměl být devalvován jeho masovým rozdáváním nedovzdělaným, ale měl by být zárukou odborné kvality absolventa. To u nás kdysi a dlouho platilo a mělo by platit znovu, i kdyby na Západě byl vysokoškolský titul prohlášen za další lidské právo a byl přidělován všem.
Jiří Weigl, 14. února 2020. Text byl použit jako podklad pro diskusi v rámci Hovorů na Hanspaulce 27. 2. 2020.
