V sousedním Slovensku proběhly parlamentní volby. Slovensko je pro nás sice zahraničím, ale zahraničím mnohem bližším než jakýkoliv jiný sousední stát. Přestože českému pozorovateli nepřináleží vynášet soudy nad tím, jak a proč se slovenský volič rozhodoval, z pohledu kulturní a historické blízkosti obou národů, vzájemné lidské provázanosti i síly hospodářských vztahů je na místě analyzovat výsledky tamních voleb pečlivěji než v kterémkoliv jiném státě.
Po listopadu 1989 hledala většina slovenské politické reprezentace cesty, jak dosáhnout vzniku samostatného slovenského státu. Opírala se o většinovou podporu slovenské veřejnosti, která si (z různých důvodů) přála odchod z československé federace. Slováci toužili po vlastní suverenitě intenzivně a tehdejší jednoznačný vítěz voleb na Slovensku Vladimír Mečiar jim samostatnost s realisticky jednající českou stranou, reprezentovanou vítězem voleb v české části federace Václavem Klausem, vyjednal.
Slovensko se stalo samostatným, nezávislým a svobodně jednajícím suverénním státem. Vývoj nově se utvářející vnitřní slovenské politické scény procházel nejrůznějšími peripetiemi, vždy to však byl vývoj opírající se o většinové mínění slovenských voličů – tedy vývoj demokratický. Avšak na rozdíl od politického vývoje v sousedních Čechách, kde alespoň do konce první dekády 21. století mělo politické soupeření více méně ideový charakter, slovenská politika svoji jasnou ideovou profilaci ztrácela. Snadno tak na Slovensku vítězila zcela nekritická orientace na co možná nejpevnější členství v Evropské unii. Zatímco se Česku, zejména díky neúnavnému ideovému působení Václava Klause (ať už jako předsedy tehdy ještě konzervativní politické strany ODS, tak jako prezidenta České republiky) podařilo vyhnout přijetí jednotné evropské měny a zachovat si prozatím racionální a realistický pohled na bující unijní centralismus, na Slovensku byl vývoj stále více odlišný charakterizovaný „úprkem“ k euru, aniž by slovenská politika nabídla svým občanům vážnou debatu o všech důsledcích takového rozhodnutí. Pro Slováky (a jejich politiky) bylo „bruselantství“ a přijetí eura především geopolitickým rozhodnutím (přimknutí se k Bruselu – tedy Západu – byla fiktivní metoda jak opustit prostor východního okraje unie). Být „bruselskými“ si přáli Dzurindovci i Ficovci, být nekriticky eurounijní hlásal prezident Kiska, současná slovenská prezidentka Čaputová tento postoj pouze prohloubila a obohatila o podporu současného evropského liberálního progresivismu.
Aniž by si to Slováci nějak vážněji uvědomovali, suverenitu, o kterou tolik na začátku devadesátých let minulého století stáli a pro kterou jim nevadilo zpřetrhat všestranně silné vazby s Českem, ztratili ve prospěch bruselského centra. Z domácí politické tématiky zbyla postupně všem politickým uskupením a formacím pouze vnucená politika boje proti korupci. Bylo jen otázkou času, kdy kombinace těchto - pro Slovensko zničujících programů - způsobí implozi do té doby existujícího slovenského politického prostoru.
Slovenský vývoj měl své milníky: nejprve zvolení tzv. nezávislého kandidáta Andreje Kisky v souboji s předsedou sociální demokratů Róbertem Ficem, pak pokus zcela převrátit (se záměrným cílem rozbít) dosavadní slovenskou politickou scénu zneužitím vzedmuté vlny soucitu nad zavražděním novináře Kuciaka a jeho partnerky (což se povedlo pouze částečně: Fico byl donucen k rezignaci, byl ale šikovným manévrem nahrazen schopným sociálním demokratem Pellegrinim). Když se Kiska ukázal být pro provedení zásadní proměny slovenské politiky nedostatečně důrazný, byl tento málem „slovenský Havel“ bez váhání nahrazen zcela neznámou, zato probruselsky důslednější, v rámci V4 laxnější, aktivistickou prezidentkou Čaputovou.
Parlamentní volby z 29. 2. 2020 jsou vyvrcholením tohoto vývoje. Poslední tradiční slovenská ideově zřetelná politická strana Smer vedla předvolební kampaň fakticky proti všem a vyhrát i proto v žádném případě nemohla. Vítězem voleb je uskupení OL‘aNO založené v roce 2011 a vedené člověkem, jehož názory (kromě obvyklého boje proti korupci) jsou nejasné. I další subjekty, jejichž zástupci zasednou ve Slovenské národní radě, jsou politickými subjekty velmi mladými a ideově nedefinovatelnými: názorově neuchopitelná formace Sme rodina Borise Kollára založená v roce 2011 se programově stala součástí evropského uskupení kolem Marine Le Penové, Kiskův projekt Za l’udí byl založen 2019 a vedl kampaň pod heslem „Dobro musí zvítězit“, Sulíkova politická strana SaS je po Smeru nejstarší – byla založena „už“ 2009 a je, na rozdíl od ostatních, alespoň trochu čitelným subjektem. Čaputové projektu Progresivní Slovensko se jen velmi těsně nepodařilo do slovenského parlamentu proniknout. Naopak Kotlebovci, kteří se do parlamentu dostali, ale kteří s jistotou nebudou součástí žádného vládního uspořádání, převezmou v budoucnu roli strany, která bude kanalizovat nespokojenost části slovenské veřejnosti s domácí politikou. Ani to není pro Slovensko dobrá zpráva.
Ať už bude budoucí slovenská vláda vypadat jakkoliv (a moc možných variant podle stylu a obsahu předvolební kampaně se nerýsuje), bude to vláda ideově nedefinovatelná a programově zřejmě podobně proevropská jako vládní formáty předcházející. To, v kombinaci s progresivistickou a proněmeckou prezidentkou Čaputovou, splní hlavní cíl, se kterým zájmové proudy stojící mimo Slovensko ale uvnitř EU spojily svá očekávání: rozkolísat vnitřní slovenskou politiku natolik, aby byl formát V4 skrze slovenskou účast výrazně oslaben.
Jinak řečeno: když nelze prosazování bruselských zájmů provést skrze vnější útoky na Polsko, Maďarsko či Česko (a upřímně řečeno, ani o naší dnešní pevnosti uvnitř V4 si mnoho iluzí nedělejme) politikou „obhajoby evropských hodnot“, musí to jít podporou změn politického uspořádání uvnitř slabých či váhajících členů V4.
Hlavním poselstvím slovenských voleb proto není ani tak varovná skutečnost, že se do slovenského parlamentu nedostala například žádná křesťanská politická strana (v katolicky smýšlejícím Slovensku), žádný subjekt hájící zájmy maďarské menšiny či žádný relevantní politický subjekt zastávající realistický postoj k EU. Hlavním poselstvím je pokračující rozpad slovenské politické scény a výměna čitelných ideových stran za ideově neuchopitelné projekty, které dokončí rozpuštění kdysi tak vytoužené slovenské suverenity v tavicím kotlíku dnešní bruselské centralizace.
Kromě toho výsledky slovenských parlamentních voleb musí být pro Českou republiku, Maďarsko i Polsko varováním, že prosazování témat, se kterými se dnes formát V4 identifikuje a která jej drží pohromadě (odpor k nekritickému přijímání všeho bruselského, obhajoba alespoň minimální možnosti vládnout ve svých zemích na základě mandátu od svých voličů i společný odpor k civilizační hrozbě, která je představována masovou migrací do evropského prostoru) bude v nejbližší budoucnosti stále obtížnější – kvůli vnitřní politické nejednotnosti V4.
Výsledky slovenských parlamentních voleb tak jsou vítanou politickou zprávou v Berlíně a Paříži. V4 nemá nad čím jásat.
Publikováno na serveru iDnes.cz dne 2. března 2020.
