24/02/2020
Polemiky
Vy pravdu nemáte a nás je opravdu víc
Jiří Weigl pro deník Lidové noviny


V sobotu 15. února uveřejnil publicista Jan Štern v Lidových novinách pozoruhodný text s velmi příznačným názvem „My máme pravdu, ale jich je víc“, v němž dal širší veřejnosti příležitost nahlédnout do způsobu myšlení, pocitů a frustrací naší liberální elity. Ta prožívá nelehké období, zmatena evidentním a prohlubujícím se odklonem velké části veřejnosti od jimi reprezentovaného a na Západě dosud dominantního mainstreamu.

Za něj Jan Štern hovoří a liberální demokracii charakterizuje jako systém vlády založené „na demokratickém rozhodování,… dělbě moci, dodržování lidských práv, ochraně menšin, vládě zákona a na existenci odborných institucí nepodléhajících momentální většině, jako je ústavní soud, centrální banka, veřejnoprávní média“!!! Klíčové místo má podle něho ústava nepodléhající momentální politické většině. 

Tyto obecné charakteristiky demokracie nikdo nezpochybňuje a nejsou předmětem sporu ani vlastnictvím nějaké elity.  To, co se dnes na Západě nazývá liberální demokracií, odmítá na dnešním Západě stále větší a významnější část občanů kvůli něčemu jinému a je to daleko složitější, než se nám propagandisté snaží namlouvat. Trump, brexit a volební výsledky prakticky ve všech západních zemích ukazují, že pohodlný přehledný svět z dob studené války – dobrý Západ vs. zlý Východ, již dávno neplatí. Nevymlouvejme se na Rusko a Čínu. Frontová linie prochází Západem.  

Autora je třeba ocenit, že si to uvědomuje a že odmítá tu nejlacinější výmluvu, k níž se dnes utíká většina mainstreamových politiků a komentátorů, tj. svalovat nespokojenost na vliv tzv. fake news, dezinformací, ruské hybridní války a podobných konstruktů. Nepopírá jejich existenci, ale správně říká, že nejsou a nemohou být rozhodující. Příčiny odklonu veřejnosti od jeho liberální demokracie správně hledá uvnitř západní společnosti, v životní zkušenosti jejích občanů.

Tento správný směr hledání odpovědi však Jana Šterna příznačně dovádí k bytostně elitářské slepé uličce – problémem dneška je podle něho rozpor – schopní versus neschopní. My liberální demokraté jsme ti schopní, svět je náš, držíme spolu, zatímco neschopní „loseři“, a těch je objektivně většina, ve svobodné společnosti čím dále více zaostávají, uvědomují si to, a proto podléhají populistické propagandě.

Štern stejně jako další zastánci soudobé liberální demokracie nechápou a nechtějí pochopit, že by špatný mohl být samotný obsah jejich politiky a že právě kvůli tomu je běžní občané stále více odmítají. Politická demokracie, volby, dělba moci, ústava, vláda zákona atd. jsou pouze forma, rámec, v němž se má politika odehrávat, nikoliv vlastní obsah politiky. Důležité je, jakým obsahem je tato forma naplněna. A o tom dnešní progresivisté raději nehovoří.

Starší generace si ještě dobře pamatuje, že formálně byl Sovětský svaz nejdemokratičtější zemí na světě, sovětská ústava na špici pokud jde o svobody a práva občanů, a každý také ví, jak to bylo ve skutečnosti. Historie již mnohokrát prokázala, jak snadno lze formální demokratické instituce a procedury vyřadit, obejít či zneplatnit. 

Ne, lidé ani dnes neodmítají demokracii, dělbu moci, vládu práva ani nezávislou justici. Lidé odmítají pokrokářskou politiku, která se zmocnila západního hlavního proudu a vnucuje občanům bizarní levicovou ideologii, která se zcela odtrhla od potřeb a problémů jejich běžných životů.

Jan Štern si to alespoň uvědomuje.  Správně cítí, že základní témata současného progresivismu ovládající veřejný prostor na dnešním Západě – LGBT agenda, gender, etnické menšiny a antidiskriminační třeštění – „nejsou obecně sdílena“. Cítí, že tato politika, měnící společnost na společenství menšin, společnost fakticky rozbíjí a že „oslabování občanského principu podlamuje samotný systém liberální demokracie“. Na tom ale to, co se dnes nazývá liberální demokracie, stojí, to je její faktický obsah, a demokratická forma jejímu naplnění stále více překáží. Proto se volby stávají problémem, stejně jako svoboda slova, proto je vzývána soudcokracie a cenzura.

Ještě jasnozřivější je Štern v chmurných vyhlídkách, jimiž jeho text končí. Správně cítí, že klimatický alarmismus a Zelený úděl nic dobrého neslibují a nedělá si iluze o budoucnosti, naopak věští „vzpouru davů“.

Opravdu, ještě nikdy v dějinách neaspiroval na dominanci ideologický směr, který by byl tak jako současný klimatický alarmismus neskrývaně antihumánní, který by akcentoval jiné cíle než blaho lidí, současníků, k nimž se obrací a od nichž požaduje mandát k vládnutí.

Vždy v dějinách všechny ideologie vycházely z člověka a jeho zájmů, snažily se vysvětlit svět a jeho problémy, a nabídnout řešení, která současníkům, k nimž se obracela, nabízela nějaký srozumitelný benefit.  Náboženské ideologie slibovaly spásu na onom světě, rajská potěšení, lepší znovuzrození. Světské moderní ideologie, jako socialismus, komunismus či fašismus nabízely nastolení spravedlivějšího řádu, přerozdělení majetku, privilegia či brzké uspokojení materiálních potřeb žijících lidí. Soudobá zelená ideologie, dnes plně dominující v západním mainstreamu, s ničím podobným nepracuje. Vyžaduje od všech pouze gigantické oběti, osobní omezení, zdražování, tuhou regulaci, zákazy a jejich tvrdé vynucování ve všech oblastech, avšak slibovaný benefit je velmi pofidérní, iluzorní a veskrze nemateriální – neprokazatelné a neověřitelné snížení míry oteplení planety, jež může být identifikovatelné až za mnoho generací. Pro generace dnešní má pouze altruistické oběti.

Je zjevné, že tato ideologie klimatického alarmismu odpovídá myšlenkovému rozpoložení pouze zpovykaných privilegovaných západních elit, které útrapy běžného života normálních lidí vůbec nezajímají, které unikají do světa chimérické záchrany planety a k absurdním genderově anitidiskriminačním prioritám dodávají další smrtící nálož, která dnešní progresivismus nazývaný liberální demokracie charakterizuje. To se musí brzy projevit. Zelená nabídka je jako vážný deal ve svobodné společnosti pro drtivou většinu lidí neakceptovatelná. Demokracie, vláda práva, dělba moci a občasné svobody její realizaci znemožňují, a proto jsou dnes ze strany pokrokářství v největším ohrožení, protože překážejí. Člověk, občan a jeho svoboda už nehrají roli, jde prý o planetu. Člověk už není prioritou. To nesmíme dopustit. Věřím, že nás je víc.

Jan Štern má v závěru svého článku jednu pravdu – čeká nás velmi turbulentní vývoj. 

Publikováno v deníku Lidové noviny dne 24. února 2020.


30 let cesty ke svobodě. Ale i zpět
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku

47
Znovu o klimatických změnách
koupit
Vaše položka
byla přidána do košíku.
pokračovat v nákupu
přejít do košíku