Zajímavý slovinský ekonom Jože Mencinger, kterého znám již od 80. let, jeden z hlasitých kritiků jugoslávského samosprávného ekonomického systému Titovy éry, ve své studii pro univerzitu v Lublani odmítá, aby byly Slovinsku vnucovány FDI (přímé zahraniční investice). Byl jsem moc rád, že jsem mohl někoho citovat na svoji podporu. Říká, že tato – těmito investory samotnými – tolik opěvovaná forma „pomoci“ znamená dostávání se do područí zahraničních firem. S pomocí nemají FDI nic společného. „Snižují, spíše než zvyšují ekonomický růst“. Zároveň se ptal, zda je evropská identita silnější než ta bývalá jugoslávská? Mám i dnes pocit, že není. 

Nevím, proč jsem v roce 2003 četl tolik článků o Jean-Jacques Rousseauovi, neměl přece žádné kulaté výročí. Max Hocutt v článku „The Political Fantasies of Jean-Jacques Rousseau“ připomíná jeho slavnou větu (vypadající jako postoje ministryně Maláčové), že „každý člověk má právo na všechno, co potřebuje“. Navíc byl Rousseau přesvědčen, že „soukromé vlastnictví zničilo pozemský ráj“. Totéž si dnes myslí zelení a rudí všech variant. Nadpis Hocuttova článku je úžasný, ale nepřeložitelný: „Freedom Without Liberty“ (neboli svoboda bez svobody). Někteří tomuto výroku, i když ho neumíme dobře přeložit, snad rozumíme. Rozvitou větou bych to řekl asi takto: libovůle bez jakékoli zodpovědnosti vs. svoboda s plným respektem k celku (a řádu), ve kterém se jednotlivec pohybuje.

V těchto dnech a týdnech zažíváme přechod na jinou techniku televizního vysílání a povinně, ač neradi, si kupujeme nové televizory nebo aspoň setoboxy (přesně set-top boxy). V únoru 2003 v americkém měsíčníku Ideas on Liberty shodou okolností protestovali proti v té době probíhajícímu přechodu na digitální televizi s půvabným argumentem: „v minulosti nikdo nikoho nenutil, aby vyměnil koně za automobil, krystalku za rádio, psací stroj za počítač“. Teď jsem si – po několika týdnech nesledování televize (nebyla to až zas taková ztráta) – musel koupit setobox.

Mimořádně kvalitní brněnský autor Pavel Švanda, kterého jsem si vždy velmi vážil, publikoval v Revue politika pro lidi jeho společenského okruhu – svět kultury a divadla – zcela neuvěřitelné věty: „Nezastírejme si, že propagandistická ofenzíva, vedená v posledních letech především levicovou publicistikou, v podstatě uspěla. Slovo kapitalismus se už zase v širší veřejnosti stalo nadávkou. Do veřejného vědomí se prosadila léta pěstovaná představa, že neúspěšná privatizace „nám“ zničila „naše“ kvetoucí národní hospodářství“. Dědicové bývalé Revue politika v čele s Petrem Fialou by už dnes nic takového jistě nahlas neřekli. Od 90. let se důrazně – a velmi vychytrale – „odstřihli“. Studenti dnešní Masarykovy univerzity, kde jsem v právě uplynulém semestru vyučoval kurs ekonomické transformace, jsou předcházejícími třemi lety studia natolik zmanipulováni, že by to neřekli také. Jejich seminární práce byly pro mne velkým zklamáním.

V Proglasu publikoval Josef Mlejnek hezký článek s názvem „Čerstvé dojmy z pozdní návštěvy filmu Pupendo“. Tento film označuje za „slepenec anekdot, ke kterému se k hodně otřepaným vtípkům dodatečně přidává děj“. To pan Hřebejk asi nečetl rád, když už se tak celá léta zlobí na mou kritiku jeho Pelíšků. Jejich faleš jsem nemohl přežít. Byla to nikoli bystrá, pronikavá, inspirativní analýza komunistické reality, ale ošklivá karikatura života v komunismu.

Ve známé knize „The Size of Nations“ si ekonomové A. Alesina a E. Spolaore kladli otázku, jaká je – z ekonomického hlediska –optimální velikost národního státu. Došli k závěru, že existuje „volba (trade-off) mezi přínosy plynoucími z větší velikosti státu a náklady narůstající heterogenity“. Vždycky jsem to považoval za základní argument k debatě o výhodách či nevýhodách vytváření evropského superstátu. Autoři – a já s nimi – vycházejí z teze, že „lidé preferují žít v homogenním prostředí“. Pro každodenní život žádnou diversitu nepotřebují. Obhájci evropské integrace za každou cenu a obhájci masové migrace do Evropy si bohužel myslí opak, a tuto svou představu se nám pokoušejí násilím vnutit. Podobně argumentoval Robert Nisbet (už v roce 1953, ale já jsem to četl až s padesátiletým zpožděním), že společnost pro své fungování vyžaduje „nezbytný stupeň jednoty, bez jehož dosažení se každá kultura stane chaosem“. Paním Merkelové a Leyenové tato elementární pravda asi známa není.

V mých zápiscích se v roce 2003 poprvé objevují zmínky o knize Bjorna Lomborga „Skeptický ekolog“, která zcela novátorsky zaútočila na zelenou ideologii a na klimatický alarmismus klidnými, věcnými, statistickými argumenty. V prosinci 2003 publikoval v Quadrantu David Tribe článek s názvem „Kniha, kterou zelení nebudou chtít číst“. Tím nás na ni upozornil. S Lomborgem jsem se nejednou setkal a nejednou veřejně diskutoval. Trochu změknul, stala se z něj celebrita, ale pořád je jeho hlas nesmírně důležitý. (Česky vyšla tato kniha v roce 2006 v nakladatelství Dokořán, které potom v roce 2007 vydalo mou Modrou, nikoli zelenou planetu.)

V tomto roce jsem si asi prvně pozorněji povšiml jména Hans-Werner Sinn. Bylo to ve stručné informaci o jeho studii, která vyšla v IFO institutu v Mnichově v listopadu 2003. O Německu v ní mluvil jako o „nemocném muži Evropy“. Tento jeho výrok a celá jeho argumentace sehrála na počátku minulé dekády významnou roli. Kritizoval Německo západní, ale vyjadřoval se i k Německu východnímu. Od roku 1997 se mezera mezi bohatstvím a produktivitou v západním a východním Německu podle jeho analýzy zvyšuje (!) a nikoli snižuje – jak všichni předpokládali. Nové „východní“ země dokonce označoval za „de-industrializovanou zónu“. K prof. Sinnovi, se kterým se v posledních letech vídám poměrně často, se v dalším pokračování této série mých výpisků ještě určitě dostanu.

Tím tedy slibuji pokračování. Ukazuje se, že jsem toho i v prvním prezidentském roce přečetl poměrně dost.

Václav Klaus, publikováno v ECHO24, 11. února 2020