Editorial

Lidem zastávajícím v otázkách historie česko-německých vztahů neoblomně národní českou pozici je často vytýkáno, že jsou to oni, kdo „hrají na nacionální notu“, „vyvolávají kostlivce z dávno uzavřené skříně“, či „se snaží vyzískávat laciné politické body na dávno uzavřeném tématu“ apod. Skutečnost však minimálně v posledních letech potvrzuje pravý opak. Těmi, kdo neustále vnáší téma česko-německé historie a udržují jej živé, protože klid, elementární soulad a překonání historicky citlivých míst prostě a jednoduše neslouží jejich zájmům, je téměř vždy ta druhá strana, tedy sudetoněmecké sdružení podporované jak německými regionálními a spolkovými politiky, tak i jejich českými „krajany“. Z české strany je chování v této otázce dominantně reaktivní, nikoli aktivistické.

Ostatně i my reagujeme. A ptáme se našich respondentů, zda jsou vyjádření landsmanšaftu o tom, že některé z jeho příštích jednání by mělo proběhnout na území České republiky, jen irelevantními poznámkami, nebo zda jde o vážnou věc.

Médii zesílené hlasy 250 000 lidí stojících na letenské pláni působí bezpochyby impozantně, ale tam, kde si je každý jeden hlas zcela roven, tedy ve volební urně, by stěží stačily na víc než pokrytí jejího dna. Co ale udělat s vůlí většiny voličů (a v konečném důsledku s nimi samotnými), kteří současného premiéra setrvale a z vlastní vůle podporují a nezprotivit se demokracii, již předáci demonstrujících neříkají. Téma letenské demonstrace ve svém komentáři rozebírá Jiří Weigl.

Ladislav Jakl s Ivo Strejčkem se pak ostře vymezují vůči parlamentnímu útoku na úspěšnou českou privatizaci. Je vidět, že některá více i méně historická témata zůstávají stále otevřená a snaha je nově reinterpretovat nekončí.