V průběhu slovenské prezidentské kampaně se za kandidátkou Zuzanou Čaputovou vypravil Tomáš Halík. Účelem jeho cesty bylo vyjádřit místopředsedkyni strany Progresivní Slovensko podporu a omluvit se (!) jí za výrok trnavského arcibiskupa Jána Orosche, který řekl, že katolík, jenž by volil tuto ultraliberální kandidátku, se dopouští těžkého hříchu. Proti setkání mezinárodního pokrokářského aktivisty Halíka, toho času rovněž katolického „kněze“, s aktivistkou Čaputovou nelze nic namítat z formálního, ani z věcného hlediska. Halík ostatně v Čaputové našel, co hledal – „spirituálního člověka“ – nejspíš proto, že se přimlouvá za adopci dětí homosexuálními páry…

Jestliže si ale Čaputová dva týdny po svém zvolení slovenskou prezidentkou pospíšila navštívit Halíka a další své nadšené pražské podporovatele K. Schwarzenberga, M. Kocába či M. Žantovského v Praze, pak už to v pořádku není. Zvolením přestala být soukromou osobou a stala se nejvyšším slovenským ústavním činitelem, který si musí být vědom potřebné zdrženlivosti ve vztahu k vnitropolitickým poměrům ostatních zemí. Setkáním s výše uvedenými osobami, které se dlouhodobě ostře, ba nepřátelsky vymezují proti současnému českému prezidentovi, Čaputová tuto zásadu porušila.

Její poněkud dětinské gesto, údajně drobná provokace vůči Zemanovi za jeho podporu jejímu protikandidátovi Ševčovičovi, česko-slovenským vztahům nijak neposloužilo. Bylo by dobře, kdyby šlo o ojedinělé vybočení ze standardních postupů hlavy státu. Horší by však bylo, kdyby svůj skromný politický program „za slušné Slovensko“ chtěla „aktivisticky“ obohatit pravidelnými přešlapy tohoto typu. Zejména ve vztahu k dnešnímu Maďarsku by to mohlo mít velmi nepříjemné důsledky.

Aleš Valenta, dne 12. dubna 2019