Václav Klaus: Malá poznámka k jarní návštěvě Berlína

Když jsem jel ve dnech výročí konce II. světové války (i v Německu se diskutuje o tom, zda se nemá spíše říci výročí osvobození) přednášet do Berlína, všiml jsem si, že i tam jsou rozkvetlé šeříky. Je to sice ve střední Evropě samozřejmostí, ale já měl od dětství šeříky podvědomě spojené s Prahou a s okamžikem osvobození naší země od německých okupantů. Chtělo by se mi dodat osvobození Rudou armádou, což jsem viděl na své vlastní čtyřleté dětské oči, ale to se teď nenosí. (Zapomněl to říci i pan kardinál Duka na slavnostní mši k 70. výročí konce války, která se konala 5. května v katedrále svatého Víta.)

V Berlíně mne zaujalo (kromě smutku z výsledku britských voleb) vystoupení prezidenta Gaucka na místě bývalé největší věznice zajatých sovětských vojáků, kde jich asi 600 000 zahynulo. Prezident Gauck se omlouval a děkoval, což u nás vůči vítězům nad nacisty téměř nezaznělo. Pražská kavárna by takové děkování nepřežila. Německá média ocenila Gauckův projev i s připomínkou toho, že Gauckův otec byl jako německý voják zajat a ze Sibiře se vrátil až v roce 1956 (malý Gauck ho do svých patnácti let věku neviděl). Je dobré na chvíli (a já tam byl opravdu jen méně než 24 hodin) vidět svět odjinud než z naší malé, těžce zkoušené zemičky.

Konec války se v německých médiích intenzivně diskutuje. V týdeníku Junge Freiheit mne zaujalo jasné nastolení „německé otázky“. Německo bylo a je příliš velké na to, aby poklidně žilo v jakémsi „tichém koutku Evropy“ a příliš malé na to, aby bylo světovou velmocí. Autor textu rezolutně odmítá současné „odhistorizovávání, démonizování a dogmatizaci historie“.

To se vztahuje i k akci, na kterou jsem do Berlína přijel. Berlínská AfD (Alternativa pro Německo), podobně jako před více než měsícem frankfurtská a v únoru mnichovská AfD, mne pozvala, abych promluvil o dnešní Evropě. Tam – nikoli z mých úst – zaznělo, že k dnešnímu nešťastnému uspořádání Evropské unie výrazně přispělo právě Německo svým nepřetržitým vyrovnáváním se z pocitu viny za rozpoutání II. světové války a svým strachem ze sebe sama. Nevím, jestli se jim úplně líbilo, když jsem k tomu dodal, že dnešní forma EU umožňuje Německu (právě jemu a nikomu jinému) dosáhnout uskutečnění některých z cílů, které měli už tenkrát.

Alternativa pro Německo je nesmírně sympatické seskupení, které má mně velmi blízké názory na EU. Jsou to ale přece jenom Němci, kteří cítí a respektují státní doktrínu své země, a proto řadu věcí říkají měkčím a opatrnějším způsobem. Proto mne zvou, aby to od někoho nahlas slyšeli daleko ostřeji. Já mám z těchto setkání pocit, jaký si uchovávám z mítinků u nás doma v prvních letech po listopadu 1989 – plné sály, bouřlivý potlesk, nadšené reakce, elán. Je to stále ještě trochu „revoluční“ atmosféra – všiml jsem si, že jsem byl v sále asi 400 lidí skoro jediný, kdo měl, a šlo o večerní akci, kravatu. AfD také pořád ještě neměla svůj hostivařský sjezd Občanského fóra a své – v pražské Lucerně – provedené oddělení těch, kteří chtěli normální politickou stranu a těch, kteří chtěli „hnutí“. Ale nadějné to je a já to budu podporovat.

Rezidua minulého myšlení tam ale jsou. Nastala debata, co má Evropa společného. Jeden z předních představitelů AfD, který byl se mnou na pódiu, řekl, že Evropa má společné dějiny. Bouřlivě jsem – za velkého potlesku – protestoval. Říkal jsem, že žádné společné dějiny např. s Finskem, Portugalskem, Irskem nebo Kyprem nemám. A to jsem se nechtěl zaplést do diskuse, nakolik máme „společné“ dějiny třeba s Německem.

Evropu a Evropskou unii sice rozlišují, ale stejně dostanu od moderátora na závěr otázku: „kde končí Evropa?“. Řekl jsem – trochu klausovsky – že je to otázka špatná a navíc zcela irelevantní, zajímavé je – pro nás – jen a jedině to, kde končí Evropská unie. Úvahy geologů či geografů (či kohokoli jiného z vědy) o tom, kde končí Evropa, jsou pro naše životy a pro dnešní vývoj v Evropě zcela nezajímavé. Dalo mi to však možnost, abych uplatnil svůj známý názor, že si přeji, aby byla EU co největší. Čím bude větší, tím bude rozmělněnější.

Na závěr si nemohu odpustit malé povzdechnutí. Několik set metrů od hotelu, ve kterém jsem bydlel a od Unter den Linden, je ulice Rudi Dutschkeho (v bývalém východním Berlíně). Nedovedu si přestavit, že by tento název mohl přežít v Praze. Opravdu tam vědomě připomínají a oslavují takové levicové anarchisty a extremisty? Ještě že jsme ta postkomunistická země.

Václav Klaus, 11. května 2015.