Václav Klaus: Dvě cesty do dvou velmi odlišných zemí – Rusko a USA

Minule jsem spojil zápisky ze tří zemí – Anglie, Lichtenštejnska a Řecka – do jednoho textu, teď ze zemí dvou, Ruska a Spojených států. Mezitím jsem byl ještě v Německu, ale tam ke psaní skoro nic nebylo. Tam jsem se cítil jako Alenka v říši divů (což jsem tam řekl před stovkami posluchačů), protože eurofanatismus tamního shromáždění v mnichovském Maximilianeum Stiftung byl k nepřežití. Indoktrinace studenů se mi zdála být téměř beznadějná, jako za komunismu.

V Rusku jsem byl naposledy loni v listopadu (v Moskvě, při přebírání Gajdarovy ceny), v USA jsem byl loni v říjnu přednášet na Hillsdale College. Leccos se za tu dobu změnilo, i proto tyto zápisky.

V Petrohradě se už mnoho let koná obří akce – Petrohradské mezinárodní ekonomické fórum, na kterém jsou tisíce, ne-li desetitisíce lidí. Je naprosto nepřehledné, nechci předstírat, že mohu popsat, co se na desítkách paralelně probíhajících sekcí tři dny odehrávalo. Evropu, resp. Evropskou unii reprezentovali jen byznysmeni, kteří o Rusko samozřejmě stále mají zájem, a bývalé politické špičky typu Blair, Schröder, Prodi (i Klaus). Byl tam i stále se držící, skoro devadesátiletý Simon Peres. Z dnešních EU politiků tam Řecko obhajoval premiér Tsipras.

Mohu reportovat o dvou akcích. Vystoupil jsem na panelu spolu s francouzským expremiérem Fillonem, bývalým italským ministrem zahraničí Fratinim, prvním místopředsedou ruské vlády Šuvalovem, bývalým guvernérem Kazašské národní banky Marčenkem a dvěma rektory ruských univerzit. Tématem panelu bylo propojení (či nepropojení) politiky a ekonomiky. Rusové evidentně chtěli slyšet, že si ekonomická provázanost dříve či později vynutí politické „tání“. Nejsem o tom přesvědčen.

Panel moderoval – velmi kvalitně – 45letý syn Alexandra Solženicyna. V dvouhodinovém panelu (můj projev je anglicky i česky na www.klaus.cz) to byla kakofonie zvuků, nikoli dialog. Jediný Fillon na mne reagoval – nelíbila se mu má kritika eura. Prý je euro potřeba, aby byla Evropa nezávislá, myšleno na USA! Typicky francouzský postoj. Také by se chtěl domluvit s Ruskem (on jako Západoevropan), ale prý v tom Západu brání východní Evropa, která se Ruska bojí. Tak uvažují Francouzi.

Byl jsem si i poslechnout prezidenta Putina s jeho hlavním, 45 minut trvajícím projevem. Obří sál, obří pódium, světelné a fotografické efekty, ale suchý, nijak přesvědčivě pojatý, úřednicky napsaný projev o ruské ekonomice. Data, čísla, důsledný optimismus. Daleko živější byly jeho odpovědi na – organizované, nikoli spontánní – dotazy moderátora. Spíše však obrana než jakýkoli útok. Určitě projev nikoho neprovokující – asi kromě českých rusobijců. Jeden z nich se na mne v ČT rozhořčil za větu mého projevu, že „dnes nemáme vystrkávat Rusko z Evropy“. Podle těchto lidí Rusko (a zejména Putin) nesmějí ani otevřít pusu. Jen si mají nechat diktovat.

Petrohrad vypadá dobře, je plný lidí, aut, kultury. Šofér mého superluxusního auta (pro hlavní hosty fóra od firmy Mercedes), Petrohraďan každým coulem, mi říká, že je sice spousta problémů, ale že je život nesrovnatelně lepší než dříve. Normální lidé evropské sankce bezprostředně necítí. V hotelu mi – překvapivě česká – manažerka přiznala, že potřebné „evropské“ potraviny dovážejí přes Bělorusko. Obyčejní lidé si případně dojedou na nákupy 160 km (v Rusku žádná vzdálenost) do Finska.

Pršelo, nízké mraky, žádné petrohradské „bílé noci“ nebylo možné zažít, což je škoda, v červnu má být jejich vrchol. Petrem Velikým postavené paláce, zahrady a fontány (měl to být pokus o ruské Versailles) v Petrodvorci byly v sobotu absolutně plné turistů, většinou ruských. Všichni spořádaně poslouchají průvodce. Dalo mi práci přesvědčit je, že už je má životní „absorpční kapacita“ v tomto smyslu zcela vyčerpána. Stačí mi se dívat. Úžasnou pomocí (a i organizátorem malé, ale pěkné oslavy mých narozenin) byl funkční tým českého generálního konsulátu. Můj pocit z návštěvy je pěkný. Zkusme s Ruskem nevyvolávat konfrontaci.

Má cesta do Ameriky začala nešťastně. Na letišti v Praze jsem měl být nejpozději v 8:40. V 9:00 mi bylo sděleno, že teprve vylétá letadlo z Mnichova do Prahy, takže bude zpoždění. Skoro „běh“ mnichovským letištěm však znamenal stihnutí letadla do Washingtonu. Důsledně si však objednávám Lufthansu, a proto jsem – opětovně, protože zapomínám – překvapen, že letím United Airlines (ač mám letenku na Lufthansu).

Vyjeli jsme autobusem k letadlu a v parném poledním slunci jsme v něm čekali více než hodinu na ploše před letadlem bez jakéhokoli vysvětlení. Pak nám bylo řečeno, že v letadle nefungují toalety. Nekomunikace, arogance, byrokratická nevšímavost veškerého personálu byla unikátní. Po návratu do budovy letiště nám bylo řečeno, že to asi dnes nepoletí a že nám nahradí cenu letenek. Nabízeli let o den později, ale můj program ve Washingtonu začínal tentýž večer večeří na mou počest za účasti řady kongresmenů.

Už jsem chtěl cestu zrušit a telefonoval jsem do Prahy, aby pro mne do Mnichova přijelo auto. Nečekaně oznámili, že letadlo se čtyř a půl hodinovým zpožděním nakonec poletí! Uvědomil jsem si, že současná „vyspělá“ společnost tímto způsobem skončí – nefungováním toalet a arogancí důležitých „majitelů klíčů“, razítek a malých rozhodovacích pravomocí. O tom se ve sci-fi románech, ale ani v antiutopiích orwellovsko-huxleyovského typu nepíše. To by se dobře neprodávalo.

Večeři ve Washingtonu jsem – ale v pomačkaném cestovním oděvu a bez kravaty – stihl. Můj dlouholetý egyptský přítel Shafik Gabr, byznysmen, filantrop, politik a komentátor, pozval 40 vlivných hostů na večeři, kde jsem mimo jiné opožděné dostal další narozeninový dort (první o několik dní dříve v Petrohradu). Byla to skupina Američanů (vynechám-li bývalého egyptského ministra zahraničí Amre Moussu), se kterými stojí za to se setkávat. Mezi nimi i pět kongresmanů. Názory na svět, ale i Rusko, vůbec nebyly takové, jak nám je líčí propaganda České televize a pravdoláskovské zpravodajské servery. Nebyly ani takové, jaké nám předává CNN.

Čtvrteční pracovní snídaně v rezidenci velvyslance Gandaloviče byla setkáním s D. Simesem (prezidentem The Centre of the National Interest a vydavatelem čtvrtletníku The National Interest) a D. Zakheimem, náměstkem ministra obrany z Reaganovy i Bushovy (mladšího Bushe) vlády. Opět nesmírně zajímavé a mně blízké postoje ohledně Evropy, Řecka, Ukrajiny, Ruska, Blízkého východu. Domluvili jsme se na budoucí spolupráci. Na obědě jsme byli s velvyslancem s novým vedením Heritage Foundation (v takovém londýnsky vypadajícím University Club) a mám pocit, že stejně jako v případě CATO, generační změna v této instituci nebyla krokem vpřed. Americká, žádnými širšími znalostmi nebrzděná sebestřednost mne deprimuje a demotivuje. Nemám chuť se pořád přít. Něčí klapky na očích nejsou odstranitelné.

Úplně opačný pocit mám z návštěvy mého dobrého přítele kongresmana Dany (on se opravdu jmenuje Dana) Rohrabachera v jeho kanceláři na Capitolu. Měl tam zrovna kurdskou delegaci. Zajímavě se ptá: co je největším nepřítelem dnešního Západu? Je to podle něho radikální islamismus. (Usmívám se a říkám, že znám ještě většího nepřítele dnešního Západu – tím je Západ sám.) Jeho argument však míří jinam: proti největšímu nepříteli je třeba hledat spojence. Nejvýznamnějším spojencem by mohlo být Rusko. Proto považuje za naprosto hloupou politiku s Ruskem se dnes hádat! To říká významný americký kongresman (za Kalifornii) zcela veřejně! A dává dohromady ty, kteří si to myslí také. Mimochodem, na stěně jeho kanceláře jsou pověšena dvě surfařská prkna. Je to prostě „Surfing USA“.

Pozitivní je i setkání s viceprezidentem American Friends of the Czech Republic Phillipem Kasikem, jedním z těch, kteří nezištně a poctivě usilují o pozitivní česko-americké vztahy. Je první, kdo se – alespoň přede mnou – odvažuje říci, že si vůbec nedovede představit odvahu a motivaci jeho předků, kteří v osmdesátých letech 19. století přišli ze Zlínska do Ameriky. Byla to jeho reakce na debatu o dnešním imigračním problému Evropy, který nezpůsobili migranti, ale my sami v Evropě. Protože nás – žijící v Evropě – chce reprezentovat Evropská unie, pak to udělala ona, její představitelé a její ideologie – evropeismus, která v sobě skrývá multikulturalismus, humanrightismus a politickou korektnost.

Za zmínku stojí i setkání s prezidentem Hudson Institute Kenem Weinsteinem. Je to další vlivný washingtonský think-tank, převážně orientovaný na světovou politiku. Diskutovali jsme jejich studie (z pera našeho přítele Johna Fonteho, kterého často cituji jako největší autoritu na global governance) o vztahu dnešní migrace do Evropy a evropského potlačování role národního státu. To je mé velké téma.

Než se dostanu ke konferenci Le Cercle, musím komentovat jednu páteční dopolední zprávu, která mění Ameriku (a s ní bohužel i svět): Nejvyšší soud v hlasování v poměru 5:4 řekl, že „same-sex marriage is a right“. Mezi lidská práva tedy zařadil i právo na manželství osob stejného pohlaví. Bojoval jsem i proti registrovanému partnerství svým prezidentským vetem, a bylo mi tehdy argumentováno, že to už dál nikdy nepůjde. Věděl jsem, že to není pravda. A děsím se toho.

Pozorně jsem v Americe sledoval mediální reakce na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nemediální jsem žádné neviděl. Zaujalo mne několik věcí:

- hlasování 5:4, čili naprostá rozpolcenost Ameriky o této věci a můj názor je, že taková fundamentální věc nesmí být rozhodnuta prostou a tak malou většinou;

- jednou věcí je podstata problému, druhou mechanismus rozhodování o této změně. K tomu prvnímu je můj názor zcela jednoznačně negativní, instituce manželství tím byla po několika tisíciletích definitivně ukradena pro účely dnešního postmoderního světa, což považuji za osudovou chybu;

- americká média publikovala i názory čtyř soudců, kteří byli proti. Zaujaly mne dvě skupiny argumentů:

1. rozhodnutí je přímo ztělesněním soudcokracie, kdy o zásadní věci společnosti rozhodují nezvolení soudci, ač jde o otázky, které by měli rozhodovat demokraticky zvolení poslanci či senátoři. Je to pošlapání standardní demokracie;

2. rozhodnutí devítičlenného Nejvyššího soudu nereprezentuje zemi v jakkoli definovaném smyslu. Jsou nevolení, ale jmenovaní, všech devět je ze dvou právnických škol – Yale a Harvard, všichni jsou z East Coast a z Kalifornie, nikdo z vlastní Ameriky (nazývané West, Mid-West, Southwest,…), ani jeden není z velkých amerických náboženství (ani jeden evangelík či protestant), atd., atd. Není to tedy přesvědčivá reprezentace politické (chcete-li stranické, neboť politické strany jsou hlavním agregačním mechanismem demokratické společnosti), ani geografické, sociální, kulturní, profesní struktury země.

Ale to jsou jen letmé, okrajové poznámky.

Dvakrát za rok se koná – většinou v Londýně – konference skupiny Le Cercle, letos ve Washingtonu. Je to částečně stabilní, částečně proměňující se skupina asi 100 lidí, diskutující současný svět. Je to skupina genderově nevyvážená (9 žen), ze 33 zemí, od jmen známých jako je Donald Rumsfeld, Karl Habsburg, Amr Moussa, „Jeho Imperiální Excelence" Haile-Selassie (asi syn bývalého etiopského císaře) po jména mezinárodně mediálně neznámá. Témat je za tři dny diskusí mnoho.

Hodně je zastoupena dnešní Amerika a blížící se prezidentské volby. Spolu s nimi nová očekávání. Řada zahraničních účastníků správně říkala, že se vždy mluví o „nové politice“ prezidenta, a vždycky se všechno vrátí ke starému. Nikdo nechápe dnešních 13 kandidátů mezi republikány (o víkendu mají být dva navíc), usmívají se nad Donaldem Trumpem a nedovedou si představit organizaci televizních debat v primárkách při takovém počtu kandidátů. V každém případě se očekávají velmi těsné volby (s jakýmikoli kandidáty!) a téměř jisté vítězství republikánů v Kongresu.

My u nás doma cítíme silné vměšování USA do naší politiky, přesto mají Američané pocit, že americké leadership (vůdcovství) skončilo, že ho Amerika, zejména Obama, neprovádí a ironicky se říká (i Američané říkají), že začali „lead from behind“. U nás to určitě není „from behind“. Jsem šokován, když mi na konferenci někdo s vážnou tváří říká, že jsou zneklidněni ohledně energetické politiky v ČR. Čekal jsem Temelín, nebo něco takového, ale zjistil jsem, že někdo sleduje souboj o pravomoci ERÚ (a Aleny Vitáskové) a vidí v tom dlouhé prsty Kremlu. Lidská hloupost je nekonečná.

Projev má U.S. exministr obrany „Mr. Old Europe-New Europe“ Donald Rumsfeld. Filozofuje o „actions“ vs. „inactions“, o reported actions vs. non-reported actions. Mluví zcela prázdně a povrchně. Teprve na otázky začíná „hřímat“ o tom, že jeho útok na Irák byl správný! Vystoupení bylo velmi smutné a vůči jediné vážné otázce nesmírně arogantní. Žádnou svou vinu necítí.

Je tu spousta bývalých šéfů armád nebo zpravodajských služeb. Bývalý izraelský šéf Mossadu Halevy se překvapivě ptal ex-senátora Lugara, proč USA hodily přes palubu Kaddáfího, ač mu slíbily leccos za ústupky, které udělal. Napadlo mne, že se Izrael začíná obávat, aby se něco takového nestalo také jim. Obamovo chování, zejména jednání s Iránem, je velmi zneklidňuje.

Absurdní vystoupení o Rusku předvedl známý britský novinář Edward Lucas. Poslouchal jsem ho v roce 2000 v Lisabonu a protestoval jsem tam tehdy proti názvu jeho tehdejšího vystoupení „Putin – KGB Man“. Namítal jsem, že není možné tímto způsobem trivializovat složitou situaci této velké země, která v ní nastala po 70 letech děsivého a tragického komunismu a po deseti letech chaosu Gorbačovovy a Jelcinovy éry. On si mou polemiku dobře pamatoval (já ne úplně, myslel jsem, že to bylo v Madridu) a svůj washingtonský projev zahájil slovy, že se těší na to, co budu říkat na jeho dnešní názory. Název tentokráte byl „Jak jednat s revanšistickým Ruskem?“. Bylo to smutné a beznadějné, někteří lidé jsou prostě nepoučitelní a poslouchají jen sami sebe a přitvrzují své argumenty. Protesty řady účastníků konference byly velmi ostré a zřetelné. Všechno zlé ve světě dnes dělá Rusko. Překvapilo mne, že podle Lucase např. zásadně ovlivnilo i nedávné polské prezidentské volby a změny v polské vládě. Bylo to jako kdyby mluvil Saakašvili nebo Sikorski. Otázka v kuloárech byla: jak může takový člověk psát pro The Economist?

Sobotní ráno bylo ovlivněno nočním oznámením, že Tsipras vyhlásil v Řecku referendum, zda přijmout či nepřijmout podmínky věřitelů na řešení řecké dluhové krize. Zdálo se mi zejména úsměvné, když řekl, že jsou tyto podmínky „neevropské“ a „ponižující“. Neevropské a ponižující je dopustit, aby se země do takového stavu dostala. O Řecku jsem měl na konferenci projev já (viz http://www.klaus.cz/clanky/3771) s názvem „Prvních pět let od vypuknutí řecké dluhové krize“, který teď nebudu rozvíjet. Dluhovou krizi Řecka dávám jednoznačně do souvislosti s chybným řeckým přijetím eura, čímž se dostalo do „party“ zemí, které mají zcela jiné ekonomické (ale i politické a sociální) parametry a kam prostě nepatří. Dnešní setrvání Řeků v eurozóně žádné řešení řecké krize stejně nepřinese. Ale nechci předvídat, co nastane, až do hry vstoupí těžké váhy evropské politiky. Teď to byla jenom předehra.

Většina soboty byla věnována Blízkému východu. Bývalý americký velvyslanec v Iráku, Libanonu, Sýrii a Afganistánu Ryan Crocker – čili někdo, kdo by mohl a měl vědět – řekl, že před 6 lety nevěřil, že bude Irák dnes vypadat tak špatně, jak vypadá. Konkrétnosti jsme znát nemohli, ale z mého pohledu musím říci, že to k dnešnímu tragickému stavu směřovalo. To bylo řadě z nás naprosto jasné. Vinu USA za dnešní stav (rozpoutáním irácké války) odmítá, prý by to bylo stejné. Vtipkování v závěrečné větě, že má ohledně tragické situace na Blízkém východě jedinou jistotu – za dva měsíce to bude ještě daleko horší – já nepřijímám.

Zdůrazňoval jinou velmi nebezpečnou tendenci: nacházíme se ve světě, kdy se zvětšuje – a bude zvětšovat – počet neřiditelných (ungovernable) míst a oblastí. Je to možné, ale bez diskuse příčin je to málo zajímavé. Znovu bych se vracel k nešťastné roli Západu za vyvolání tohoto stavu. Přesto bylo třídenní jednání moc zajímavé.

Teď také pár slov k Washingtonu. Dříve se mi zdál nudný, jak stárnu, tak je mi milejší. V mém oblíbeném knihkupectví nedaleko Dupont Circle, kde si vždy jdu koupit nějakou knihu, jsem tentokráte objevil pěknou T-shirt s nápisem „Not Dead Yet“, což docela pěkně vyjadřuje mé současné pocity.

Velká zahrada velvyslanectví ČR umožňuje udělat z okna ložnice i takové fotografie, příroda – masivní zeleň – je ve Washingtonu vždy přítomná. Můj pobyt začal vedrem a nadměrnou vlhkostí a končil dvěma dny deště, žádným vedrem a mrazem v překlimatizovaných vnitřních prostorách. Opakovaně jsem prosil organizátory konference zeslabit nesmyslnou klimatizaci.

Být v Americe a nejít na jazz by bylo neodpustitelné. Ve Washingtonu je nezbytné jít do Blues Alley, což se mi podařilo i tentokráte. V sobotu večer tam byl jazz z Brazílie, trochu jsem se předem bál, ale brazilská legenda – zpěvačka a kytaristka – Joyce Moreno se svým triem byla moc dobrá. Pan velvyslanec s manželkou to vybrali pěkně.

Konference se koná v hotelu „The Fairfax at Embassy Row“, kde už jsem párkrát byl a před nímž je jedna ze známých washingtonských soch – socha Gándhího.

Mrzí mne, že se mi nepodařilo vyfotografovat velmi výstižnou sochu Sacharova před The Russia Center. Washington se systematicky snaží sochy tohoto typu instalovat. Protože je to Washington, každou sochu musí schválit americký kongres. Mohli bychom dlouze mluvit o tom, jaké lobování jsme museli provádět, aby byl vysloven souhlas se sochou Masaryka (mimochodem pár desítek metrů od Gándhího).

Prší tolik, že podmáčená půda neudrží velké stromy. Objížděli jsme ráno kus města, protože padlý strom plně zatarasil jednu ulici. Několik osobních aut parkovalo pár metrů od – přes ulici ležícího – stromu.

Jedna z posledních vět na konferenci zněla: „failure of isms“, selhání „ismů“. Za prvé jsem byl „smutný“ z toho, že i někdo jiný používá termín „ismus“, myslel jsem, že jsem si ho vymyslel. Za druhé, více než souhlasím, ale bylo by třeba diferencovat. Ne všechny ismy selhaly – klasický liberalism určitě ne. Dal jsem svou anglickou knihu „The Never-Ending Struggle for Free Society“ jednomu vlivnému Američanovi. Říkal, že plně souhlasí, ale byl zaražen, když jsem mu řekl, že k vítězství potřebujeme americkou spoluúčast a že ta bohužel ubývá. I v Americe freedom vyprchává. Proto můj pocit z ní není jednosměrný.

Václav Klaus, 30. června 2015.