Nikoli „Zápisky“ z cest, ale pár dojmů z konference na Rhodosu

Už jsem si myslel – když se v těchto dnech vydává má třetí kniha Zápisků z cest – že už žádné další zápisky psát nebudu. Ale při letu zpátky z Řecka mi to nedalo.

V polovině října je na Rhodosu krásně. Zatímco dnes ráno byl v Praze jeden stupeň pod nulou, na Rhodosu jsem ležel ráno bez jakékoli přikrývky na lehátku na verandě hotelu. Pro mne, známého „ne-dovolenkáře“, byla tato návštěva velkým a příjemným zážitkem. Rhodos se svými křižáckými hrady a opevněními je klasický mediteránní svět, vším – počasím, rostlinstvem, jídlem, hudbou, trhy v úzkých uličkách, turisty. Už jsem nebyl několik let u moře a uvědomil jsem si, jak je moře pro Středoevropana vždy, stále znovu, mimořádností. Jak se v něm ztrácí a jak respektuje jeho velikost a tajuplnost. Řekové na Rhodosu vypadají mile a dobrosrdečně, není tam žádné české přezíravé a nafoukané chování k turistům.

S Řeckem jsou v současnosti spojeny dvě krize – jedna hodně řecká, druhá přes Řecko jdoucí. Řecká dluhová krize, neřešitelná bez vnější dlouhodobé pomoci nebo návratem od eura k drachmě, už pět let ovládá nadpisy v médiích na celém světě (zejména letos od května do počátku července), ale při čtyřdenním pobytu na Rhodosu o ní nevíte. Hledáte symptomy a na povrchu nejsou vidět. Rozestavěné a nedokončené (a nedokončované) stavby by takovým symptomem být mohly, ale v Řecku (na celém Balkáně a v celém Středomoří) je to normálností. To, co říkám, vůbec nepodceňuje to, že se polovičaté, nedůrazné a k obratu nevedoucí řešení-neřešení řecké krize, které bylo Řecku vnuceno a které se jeho politikům hodí, lidí dotklo, ale vidět to není.

Druhou je krize uprchlická. Přes Řecko proudí statisíce uprchlíků, zejména přes řecké ostrovy sousedící s Tureckem. Rhodos je jedním z nich, ale přes něj uprchlíci – na svých, kýmsi dobře a promyšleně organizovaných trasách – nechodí. Ani jednoho uprchlíka jsem za čtyři dny neviděl. Zato jsem ve VIP salónku na letišti v Athénách mluvil s Nejvyšším komisařem OSN pro uprchlíky Antóniem Guterresem, bývalým portugalským premiérem, který se právě vracel z návštěvy ostrova Lesbos (který je asi nejdramatičtějším místem) a mířil do Saudské Arábie, aby přemluvil její lídry, že mají pomoci s uprchlíky z Afghánistánu. Zaměstnankyní jeho úřadu a součástí jeho velké, velmi neskromné delegace byla i jeho dcera (druhá šest let studovala vysokou školu v Plzni!) – v OSN to asi nevadí, u nás by ale pan Ištván už asi začal jednat.

Na Rhodosu jsem prožil i vídeňské volby, vítězství socialistů a relativní neúspěch Svobodných, kteří si polepšili jen o 5 %. Ukázalo se, že se starosta Häupl na svou „rudou“ Vídeň může spolehnout. Fakt, že je starostou už 21 let ukazuje nespornou rakouskou stabilitu, ale i příliš zatuchlé vody. Zdá se, že evropští socialisté (spolu s evropskými lidovci) migrační krizi ustojí.

Rhodoské, letos už 13. fórum tzv. dialogu civilizací přivedlo na Rhodos 350 delegátů z 60 zemí. Od profesorů a politiků až k duchovním všech náboženství a charitu dělajících (častěji jen propagujících) aktivistů. Vystoupil jsem v sekci nazvané „Budoucnost mezinárodních ekonomických institucí“ (můj projev je česky i anglicky na www.klaus.cz a česky i v časopise Euro z 12. 10. 2015), kde kromě mne mluvil Filipínec (žijící ve Švýcarsku), ekonom z Malajska (pracující ve FAO v Římě), Indka, Brazilec a Francouz. Sekci moderoval ruský byznysmen (a předseda boardu washingtonské IFC). Názory se velmi lišily. Hodně mluvili o agendách, cílech a plánech OSN a podobných institucí a nechtěli slyšet mé připomínky k faktickému fungování těchto institucí. Indická profesorka (bývalá pracovnice Světové banky) mluvila jen o tom, že v rozvojovém světě chybí peníze – jen aby je tam už někdo začal rychle posílat.

Velmi mne zaujala sekce o „family values“, kterou by poslední američtí velvyslanci v ČR určitě ve zdraví nepřežili. Jeden americký černošský profesor z Texasu prosil o pomoc v boji s důsledky obrovského rozmachu homosexualismu. Řekl, že se dnešní Američané stali rukojmími jedné agresivní menšiny. Máme se prý za ně modlit. Nigerijka, Číňan, Rus i Íránka mluvili způsobem, se kterým se muselo souhlasit. Íránka, profesorka na univerzitě, v klasickém íránském hábitu (nikoli burce), dobrou angličtinou říkala, že „westernizace je cestou k morálnímu kolapsu“. Čili, na Rhodosu dominovala tvrdá obhajoba „standardních rodinných hodnot“.

Potěšili mne bývalý rakouský kancléř Gusenbauer i bývalý německý ministr obrany Guttenberg svými názory na migrační krizi – což by ještě být v úřadu neříkali. O problematice Středního východu s velkým nadhledem mluvil bývalý irácký ministr financí Allawi. Řada vystoupení však byla pro mne zcela absurdních – víra v mezinárodní organizace, nevíra v trh, pro mnohé z nich se zastavil čas (a jejich schopnost přemýšlet) už dávno.

Organizátorem fóra je u nás démonizovaný Rus Vladimír Jakunin. Vidí svět v nemalém počtu věcí jinak než já, ale jeho démonizace našimi médii je směšná. Lepší by bylo, kdyby uměli organizovat jiná, lepší fóra, ale to tito naši kritikové neumějí (Pražské Fórum 2000 lepší není). Svou účast na Rhodosu jsem považoval, a považuji i pohledem zpět, za obohacující a své jsem tam jasně řekl. Ať si to moji kritikové zkontrolují.

Václav Klaus, 13. října 2015.